BÁJE O DIVOŽENKÁCH VE SLOUPĚ

Ve Sloupě prý jsou divoženky dosud; jenže se skrývají a lidem se neukazují, poněvadž toho lidé už nejsou hodni.

Ve Sloupě přebývaly druhdy v jeskyních, zejména v „Kůlně“, kde vyseděly v tvrdém kameni ony důlky po obou stranách jeskynních stěn.

Ovšem jsou to jamky a žlábky vodou vymleté ve vápenci, ale lidé bájí, že je divoženky vyseděly.

Staří lidé vypravují také, že na vlastní oči divoženky viděli.

Stařičká, skoro stoletá babička z Holštýna vypravovala, když ještě byla mladou dívčinkou, že viděla divoženky. Chodívala s družkami na trávu, tam na ono místo, jemuž se říká „na bradlenách“, a tu prý za nimi přicházívaly divoženky. Byly bosy a měly bílé plachty na sobě a na hlavě také „bílo plachetko“. Tančily a zpívaly tuze pěkně; ale nikdy nic s děvčaty nemluvily.

Dnes již „na bradlenách“ ani v Kůlně a nikde divoženek není. Všechny prchly a schovaly se kamsi, snad do lesů nebo do děr skalních, jichž jest všude

dost v moravském Krasu; možno, že skryly se někde v temnotách jeskynních, kam dosud člověk nevnikl a — nevnikne.

Pod místem „na bradlenách“ jest „Sošůvská jeskyně“ a těsně u ní hotel, který bývá v létě pln turistů, a tu jest pak hlučno. A hluku i ruchu všetečných lidí divoženky nemilují.

Na Balcarově skále zjevovaly se často divoženky.

Jednou přišly zrovna v poledne, když tam strýc Balcar oral pole, Právě na kostelní věži ve Sloupě zvonili poledne.

Zvuk zvonů nesl se čistým vzduchem horským široko daleko.

Slunéčko tak mile hřálo, tak pěkně svítilo, celý kraj zrovna zářil v zlatových paprscích poledního slunce. Vzduch se teplem chvěl. A vysoko, vysoko pěl skřivánek svou jásavou píseň vítěznou, zrovna nad hlavou Balcarovou.

Balcar se po něm poohlédl již kolikráte. Nyní zastavil kravky, dal jim trávy a sám si sedl na mez. Vyňal z kapsy kus černého chleba, sýra a nůž, a jal se obědvati Pomaloučku kroužil tvrdé kůrky.

Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, stály u něho moc pěkné panenky. To byly divoženky.

Balcar se udiveně na ně podíval a optal se: „A co vy tu chcete?“

„Strýčku, chceme, abyste šel ihned domů a udělal nám hodně velikou lopatu. Chceme péci chleba“.

Strýček se nasmál a povídá: „Ale kde — teď nemohu jít domů, musím pole orat. Až budu hotov, pole doorám, lopatu vám udělám.“

„Strýčku, jděte hned“, prosily divoženky. Obskakovaly Balcara, lichotily mu, hladily ho a prosily: „Jděte strýčku“.

„Pš — pš — pš!“ odháněl je milý sedlák jako mouchy od sebe, ale ony se nedaly. Byly opravdu tak dotěrné jako mouchy a stále žebronily zpívavým hlasem: „Sedlačisko, udělejte nám lopatisko; jaké uděláte lopatisko, takové vám dáme koláčisko!“

„Až pole zorám,“ bránil se starý. Vstal a volal na krávy, bera opratě: „Hí — hí — hí!“

Divoženky mu v tom bránily, braly mu opratě z rukou a nutily strýce Balcara, aby jen šel domů udělat lopatu.

„My vám pole zoráme, jen jděte domu a udělejte nám novou lopatu“.

Když mu nedaly pokoje, a on takovou uslyšel, šel milý Balcar domů a udělal novou lopatu. Vrátil se s ní na pole, a když tam přišel, sotva svým očím věřil.

Pole bylo celé krásně zorané a divoženky již tančily a zpívaly, až se hory zelenaly a srdce i staříkovi v těle poskočilo.

Divoženky měly velikou radost z krásné lopaty, v níž se zrovna slunce odráželo. Vzaly strýce do kola, zatočily jím a zpívaly: „Přineseme vám koláčisko, jako to lopatisko“, a zmizely v lese jako lehký vánek.

Sedlák si sedl a čekal. Když však dlouho nešly se slíbeným koláčem, chystal se pomalu domů. Již popotáhl potah a zvolal na kravičky: „Hí‘!‘; tu však viděl, jak z lesa k němu chvátá jedna divoženka a nese mu ohromný čerstvý koláč. Tak se z něho ještě kouřilo, a voněl, až se dobrému muži sliny v ústech sbíhaly.

„Až doma jez, nikdy nedojez“, varovala divoženka, podávajíc sedlákovi koláč. A sotva dořekla tato slova, již zase utíkala zpět do lesa.

. Sedlák díval se za ní. Viděl, jak mizí v temnu lesním jako bělavá pára, a nebylo již po ní ani vidu, ani slechu.

Díval se pak na koláč a nevěděl, má-li jej nakousnouti, čili nic; rozmyslil si to a jel domů, nesa koláč celý. Položil jej na stůl a svolal svou rodinu, jíž vypravoval své dobrodružství.

Matka se divila, divily se děti.

Ale pak rozkrájeli koláč a všichni se nasytili. Jen kousek nechali, a hospodyně jej položila na „almárku“. Ráno, když se podívala, byl tam zase koláč celý.

Tímto způsobem to šlo u Balcarů dlouhý čas. Měli pořád čerstvý, dobrý koláč a nemusili péci.

Jednou však Balcarův synek, nedosyta, zmlsal i poslední kousek koláče, uschovaný na almárce. Tu byl konec hodům. Koláče nikdy již neměli.

Ani divoženky se strýci Balcarovi neukazovaly, ať je třebas volal, jak chtěl. Rád by byl opět dostal „koláčisko jako lopatisko“.

Inu, proč byl jeho synek tak mlsný!

Mohlo by se vám líbit...