HRAD BLANSKO

Nad výtokem Punkvy, v hustém lese na protějším kopci drtí čas poslední zbytky zdiva a rozvalin blanského hradu.

Vystupujeme-li ke hradu od východní strany mladým lesem, spatříme pojednou v polovici cesty zříceniny, skýtající obraz nevýslovné melancholie, plné romantického kouzla a také zhouby a zániku.

Rozvaliny, porostlé mechem, staletým břečťanem, tyčí se v hlubokých roklinách, ve stínu vysokých stromů, šumících nad nimi tajemnou řečí.

Na temeni vysokého kopce byl vystavěn tento hrad, bývalé sídlo bojovných, honby a veselí milovných biskupů olomouckých.

Ze tří stran chráněn byl sráznými skalami a svahy, jen do kraje k severozápadu byl volný. A zde ruce lidské opatřily hrad pevnými baštami, obehnaly příkopem, přes nějž vedl zvedací most k branám a vysoké hlásné věži.

Byl to pevný hrad, silného zdiva, veliký. Kolkolem vedla široká chodba. Prostranné komnaty rytířské byly na straně jihovýchodní a z jejich oken šířil se nádherný pohled na stříbrošedá skaliska, malebná a divoká, kde orel hnízda si stavěl, a mnohonásobná ozvěna vracela volaná slova.

Hluboko v údolí, halícím se ve stíny lesní, proudí Punkva, vyvírajíc zpod mohutného portálu kamen­ného. Od ní vzhůru vedly do hradu schody k příkopu a padacímu menšímu mostu.

Do údolí dolů, plného líbezného kouzla, chodívali ze starého hradu pro vodu. Chodívali tam i rytířové, jejich paní a panny, aby se tu osvěžily i pobavily. I děvečky sestoupily někdy, aby v čistých vodách říčky prádlo vymáchaly.

Dnes není již ani stopy po oněch schodech, od hradu dolů vedoucích. Jen úzká cestička, sotva znatelná, vede vzhůru.

Chutě se po ní dáme a brzy dojdeme značných rozvalin, které více a více zarůstají lesem, křovinami i travinami.

Jednotlivá zdivá tyčí se smutně ze zelené kypré a čerstvé. Trochu níže zříti ještě zdě s otvory okenními, leč vše jest zpustlé, zapadlé. Jen stěží poznáváme, kde byla vysoká věž, valy, kde byly silné bašty, z nichž jedna tu stojí dosud v ssutinách. Kolkolem vedla široká chodba, a tam v bývalé věži byla hluboká vězení, v nichž asi mnohý nevinný svůj život dokonal, a vinník, zlým svědomím trýzněn jsa, úpěl.

Pomíjejícnost, marnost světa zírá k nám z těch šedých, ponurých zřícenin. Zde pochována leží celá doba. A na jejím hrobě roste nový, svěží život. Stoleté stromy rozpínají své kořeny a vrhají hluboký stín kolem. Divoké křoviny, popínavé rostliny, měkké mechy a steré byliny i traviny tu každoročně svůj nový život žijí.

Ptactvo tu hnízdí a pěje líbezné zpěvy. Podzemní havěť svá doupata zde staví.

A je tu klid, božský klid; lesní milá tišina nerušená. Utěšující příroda.

Staré báje obestírají smutné zbytky kdysi pyšného hradu, jehož pevné zdivo, vzdorující staletím, neustále se drobí a beře pomaloučku za své.

A co doba nezničila, co rostlinstvo neztrávilo, kazili lidé, jež sem hamižnost vedla. Slídíce po pokladech, kopali a rozhrabali půdu i bořili zdiva. Leč marně.

Pokladu se nedokopali

Veliký, drahocenný poklad skryt jest hluboko, hluboko na tajném místě, o němž jen duch, jenž obletuje tato smutná, opuštěná místa, mohl by nám pověděti.

A jest to duch posledního purkrabího, který tu padl, poslední z hrstky, která bránila hrad proti ví­těznému Torstensonovi. Byl to statečný pan Karel Ježek Kouřimský z Zinsendorfu.

***

Jest živo v celém hradě. Množství zbrojnošů, žoldnéřů, mužstva na všech stranách.

Hradby se opevňují, zásob se do hradu množ­ství vozí, jako by již-již nepřítel za branami se objeviti měl. A jaký div? — Přišli rychlí posli, tajní vyzvědači a uprchlíci s poplašnými zprávami, že Švédové se kvapem blíží, dobývají hradů, měst, vraždí, plení a pálí. Kudy kráčí nepřítel, tam potokem krev teče, nebe plane rudou září, tam nářek, pláč a kvílení!

Hrůza a děs jímá lid, který prchá. Prchá do hor na nepřístupná místa, skrývá se v hustých lesích, v tmavých, tajných jeskyních.

Teď slyš! — Na hlásné věži táhlým zvukem oznamují návštěvu. A mosty padají, otevírají se brány.

Do hradu vjíždí skvělý průvod hradního pána, olomouckého biskupa, který přijel z nenadání.

„Hle, hle, dobře opevněn jest můj hrad, lidu dosti“, pochvaluje si spokojeně církevní kníže, biskup Mráz. „Jakž? Ubráníte se nepříteli?“ táže se purkrabího, statečného a mladého, který hluboko se klaní.

„Doufám, Milosti“, praví skromně mladý Kouřimský a provází biskupa nádvořím do komnat, kde zámecký kaplan v černé kutně, vyzáblý a dlouhý, pružně záda ohýbá.

Za biskupem kráčí jeho komoří, vážně odměře­ným krokem a cosi nese, při čemž těžce oddychuje. Pot s čela se mu řine.

„Nuž pojď, můj věrný, vstup do rytířské síně, a vy dva pojďte s sebou“, káže biskup.

Všichni vešli do prostranné, velké síně, komoří postavil své těžké břímě na kamenný stůl a biskup usedaje do koženého křesla, káže druhým, aby taktéž usedli, a jme se mluviti: „Švédové, jak víte, vtrhli na Moravu. Není nic v bezpečí před hamižným nepřítelem. Plení, krade, i na posvátné věci sahá v chrámu Páně. — Hle, tu přivezl jsem draho­cenný poklad. Zlata, peněz, drahokamů. — Uschováte vše dobře, bezpečně v tajnou skrýši, o níž nikomu nic nepovíte. A nikomu nezjevíte, co v truhle této jest ukryto. Na to se mně svatou přísahou zavážete. Slibujete?“

„Ano, ano,“ jednomyslně všichni tři zvolali.

„Nuže vizte!“ pravil biskup a povstal. Otevřel těžkou, okovanou truhlici dubovou a všem až přešel zrak, kterak se to v truhlici lesklo, třpytilo a jako ohněm hořelo a duhovými barvami hrálo. Biskup se vítězoslavně pousmál. Jeho oči planuly téměř stejným žárem, když třesoucí se rukou vyndal skvostnou zlatou monstranci, démanty posázenou. „To zde je vzácný kus. Umělecká benátská práce ohromné ceny a krásy. A toto: stříbrná skříňka, v níž je prsten pečetní, biskupský, a mnoho drahokamů veliké ceny.“

Z jemného papíru pak vybalil těžký zlatý kalich posázený rubíny a jiné věci. I sáčky peněz ukazoval a sliboval, že odměnu dostanou značnou, když poklad opatrovati budou, aby nepříteli nepadl do rukou.

„A nyní přísahejte, že nepovíte, kam poklad schováte. Sklepů jest ve hradě dost, avšek žádný se nehodí. Bude třeba nové místo vyhledati a poklad dobře zazdíti.“

„Vím o tajném místě,“ pravil kaplan. „Tam do skály třeba výklenek vyvrtati, truhlici tam uschovati a pevně zazdíti.“

„Nuže dobrá. Ty, purkrabí a můj komorník vlastnoručně vše připravíte a poklad schováte. Musím se zítra zase vrátit a přijedu opět sem, až vše bude hotovo a snad i truhlici s vámi zazdíti. Jen rychle se do práce dejte a neleňte! — Nuže, nyní přísahejte!“

I přísahali všichni tři. Druh po druhu. Zavázali se k mlčení a věrnému uschování.

,,I kdyby nepřítel hradu dobýt měl, nenalezne pokladu!“ sliboval purkrabí, „tak jej dobře uschováme.“

„Jak dlouho bude práce ta trvat?“ ptal se

biskup.

„Tři dny, budeme-li všichni pracovati.“

„Dobrá“, vece biskup. „Přijedu sem za týden a uvidíme. Pamatujte, odměna vás nemine! — Jinak však kletba vás stihne, věčné mučení a trápení vám bude v pekle údělem a pozemský trest vás nemine!“ slavnostním hlasem pronesl biskup Mráz.

Divili se všichni ve hradě, že tak na kvap biskup z Olomouce přijel a tak na kvap odjel. V tom přec něco vězí! — Co však? — Jen komorník tu zůstal. Cosi ukrytého nesl. A nyní s kaplanem a purkrabím stále něco tajně kutí, umlouvají a významně na sebe hledí.

Slídivé oči něco uviděly, zvědavé uši něco usly­šely. A hradní čeládka si šeptala a lid okolní brzy zvěděl, že veliký poklad biskup na hrad přivezl.

Jen ti tři o něm věděli a tajně jej ukryli.

A vskutku. Všichni tři za temné noci dlouhými chodbami do sklepů sestoupili s potřebným náčiním. Tajně vlastníma rukama dlátem a kladivem ve skále výklenek vysekali. Dubovou truhlici do bedny dali, vsunuli ji do otvoru ve skále, pak vzali zednické náčiní a zazdili otvor. Zazdili i dveře u malého sklepení a vraceli se tmavou chodbou zpět, jsouce rádi, že tak dobře svěřený jim úkol vykonali, že je nikdo neviděl a nikdo nevěděl, jaký poklad ukryli. A měli čas, neboť nepřítel se kvapem blížil.

Již na hrad udeřil. Statečně se bránila hradní posádka na Blansku. Ale co to platno? Nepřítel byl vyškolený a jako by znal nedostatky hradu, hnal se útokem tam, kde věděl, že se blanští neubrání.

Nahoře na baště stál neohrožený Karel z Zinsendorfu, poslední purkrabí, statný a udatný. Pevnou rukou třímal meč a zvučným hlasem velel svému lidu.

Po jeho boku dlel zámecký kaplan v černé kutně a vysoko pozvedal kříž. Jeho žluté tváře vyhublé a nehybné, podobaly se tváři z vosku. Jen oči pichlavé, černé, plály odvážným ohněm.

Kolem hradu zrovna jakoby se rojili Švédové, jichž stále přibývalo. Útočili. Zuřil boj.

Ač blanští se statečně drželi a bránili se jako lvové, byli brzy přemoženi.

Na baště mrtev padl zámecký kaplan a za nedlouho po něm, zasažen střelou, klesl chrabrý rytíř, poslední purkrabí na hradě Blansku, Karel Ježek Kouřimský z Zinsendorfu.

To vidouc posádka, sestávající již jen z malé, hrstky mužů, vzdala se nepříteli.

Hrad hořel. Nicméně Švédové hnali se jako draví vlci dovnitř hradu a plenili, co se dalo, vraždili, kdo jim do rukou padl.

„Kde jest poklad?“ obořil se důstojník na komořího.

„Nevím o něm,“ odvětil věrný sluha svého pána.

,,Zemřeš — nepovíš-li!“ zakřikl ho Švéd.

„Není tu pokladu“, zašeptal a prosil, aby ho propustili, bezbranného.

„Lid však pravil, že biskup sem mnoho peněz zavezl? — Mluv!“

„Nevím — nevím!“ — zasténal komorník.

„Tedy zemři, bláhovče!“ vzkřikl vojín a proklál mečem posledního svědka při ukrývání pokladu.

Marně prohledali Švédové celý hrad. Nikde nenalezli nejmenší stopy, která by je uvésti mohla k pokladu. I museli odtáhnouti, vzavše s sebou zajaté z hořícího hradu.

Jako ohromný, vysoký sloup ohnivý vystupoval plamen s černým kouřem do výše z hořícího hradu a příšerně osvětloval protější bělající se skály v temnu lesa. Zaplavil rudou září celé širé okolí, v noc se již halící, svítě nepříteli na cestu.

Nikdo nevěděl, ani biskup sám, kam ukryli věrní jeho veliký poklad drahocenný. Marně jej dal hledat, marně se pokoušel sám nalézti tajné místo, o němž kaplan hovořil. Neměli času označit biskupovi skrýši a vzali tajemství s sebou do hrobu.

Hrad se sessul. Nic z něho nezbylo, než rozvaliny, pohřbivší minulost i — poklad.

Ztrnule tyčí se staré zdivo v temnu lesa a mizí, mizí, jako mizejí i staré tradice. Umírají s nejstaršími lidmi. Padají v zapomenutí jako ty zříceniny, časem pomalu se drobící.

Mohlo by se vám líbit...