HRADNÍ DĚVEČKY A VODNÍK

Jednou sestoupily děvečky z hradu Blanska po úzkých schodech dolů do údolí k výtoku Punkvy, aby v čisté, proudící vodě vymáchaly prádlo.

Sestupovaly vesele, smějíce se a švitoříce.

Vrátný, který jim otevíral dvířka, volal za nimi. „Dejte pozor, panenky, ať vás vodník neutopí.“

,,I hleď si svého, my se vodníka nebojíme“, odsekla jedna a druhá posměšně dodala: „I to by musel vypadat jako ty, abychom se polekaly.“

„Jen se smějte, nezvedená děvčiska. Děláte ze sebe hrdinky, ale vzaly byste do zaječích, kdyby se vám zelený hastrman ukázal“, hrozil za nimi stařec. Smích děvčat mu byl odpovědí.

Sestoupivše, jaly se prádlo máchati.

Při práci stále si vesele vedly, prozpěvovaly a dlouho ještě starému vrátnému z hradu se posmívaly s jeho „hastrmanem“, o němž věděl mnoho podivných historek, které zámecké chase rád vypravoval.

„Jakže? — Ten starý vrátník — chtěl by nás poděsiti?“ zasmála se veselá Hana.

,,A ty nevěříš, že jest vodník?“ tázala se vážná Bětka.

Hana se zasmála, ale stará Anče pravila, ohlédnuši se k tmavému jícnu, z něhož vody Punkvy tiše vyvíraly: „Nepokoušejte ďábla. — Já věřím, že vodník jest. — Můj táta, Pánbůh mu dej nebe, sám ho na vlastní oči viděl. A bába mi vypravovala, jak támhle v rybníce Olšovci chlapce utopil. U Vilímovic ševce do vody zlákal.“ Pokřižovala se, pohlédla opět bojácně k výtoku a pokračovala v prací.

Malá Madlenka, nejmladší z pradlen, přimkla se ke staré Anči a zašeptala: „Tetka, já se tu bojím. Je zde tak temno — v lese ticho —“ a ohlížela se na všechny strany.

„I bodejť — hloupá!“ vysmívala se Hana. „A nechte těch tlachů. Zazpívejme si veselou, strach vás pomine“, a spustila vysokou tóninou starodávnou písničku, k níž se po chvilince přidružily i druhé pradleny. Jejich zpěv nesl se daleko lesem.

Brzy také zapomněly na starce z hradu i na milého vodníka, a práce jim šla od ruky.

Pomalu se připozdívalo. Slunce se sklánělo ke skalám, údolí se temnilo, a výtok se černal více a více. A bylo ticho — tichoučko.

Najednou voda v tmavém jícnu zašplouchala, zčeřila se — a z jícnu černé zející jeskyně — vynořil se podivný zjev.

Byl to vodník či strašidlo nějaké neb duch utonulého? — Přízrak? —

Z díry vylézal pomalu mužíček bledých, zsinalých tváří a brodil se studenou vodou. Dlouhé vlasy, z nichž voda srčela, padaly mu až na ramena. Na těle mu visel mokrý šat. Skýtal strašný, ba příšerný pohled. Jakmile uzřel pradleny, zastavil se, pozvedl ruce vzhůru a radostně se zasmál. Leč jeho smích zdál se býti polekaným dívkám strašným. Jaly se křičeti: „Hastrman — hastrman!“ a horem-pádem prchaly. Rozutíkaly se na všechny strany, nejvíce pádila Hana, ta, co se chlubila, že se vod­níka nebojí.

Mezitím „vodník“ se vyškrábal na břeh a volal za děvčaty, docela přirozeně lidským hlasem: „Neutíkejte, neutíkejte! Já nejsem zlý duch. Jsem dobrý křesťánek, poctivé matky syn. — Spadl jsem do propasti a šťastně z ní ušel.“

Stará Anča když uslyšela křesťanská slova zbožná, stanula první a ohlédla se po podivném zjevu. Ale byla tak opatrna, že se hned nevrátila na místo, kde zanechaly prádlo. Nejprve se ptala mužíčka: „Nejsi ty vodník?“

,,Ba ne. Jsem křesťánek dobré víry, pomohl mi Pánbůh z díry.“

,,Jak jsi tam přišel?“

,,Spadl jsem do Macochy. — Lezl jsem natrhat tisu, noha mi vyklouzla a já se chytil za stromek a letěl – letěl. Pánbůh mne ochránil a bez úrazu padl jsem na dno. — Marné jsem se pokoušel vylézti a tož pustil jsem se po vodě.“ —

Ostatní děvčata jakmile viděla, že Anče se pomalu vrací a s mokrým mužíčkem hovoří, jako by nic, také se loudavě vracela, naslouchala a blíže si domnělého vodníka prohlížela.

„Jmenuji se Floriánek a jsem poctivý drátař od Trenčína. Jsem všecek promáčený. Putoval jsem dlouho vodou v tmavých děrách.“ Děvečky konečné ubožákovi uvěřily, přiblížily se, a dráteníček jim znovu vypravoval o svém dobrodružství a podivném zachránění.

Anča pak ustanovila, že ho dovede nahoru do hradu, aby mu dali suchý šat a horké polévky. Zavedla ho tedy nahoru.

Ve hradě se nemálo divili a zejména starý vrátný byl udiven, koho to Anča vede, když otevíral vrátka. Vyvalil oči, zastiňoval si je rukou a volal: „Kýho výra! — Koho sem vedeš, Ančo?“

„Vodníka, stařečku,“ smála se na celé kolo. „Však nás poděsil. — Co říkáš, Floriánku?“

A dráteník potakal hlavou a znovu musel svou historii vypovídati.

Ve hradě nejen všechna čeládka se sběhla, ale i hradní pán a paní sešli, aby si prohlédli tak zázračně zachráněného Slováka.

Že byl štědře obdarován, uhoštěn, a že milý dráteníček za to všechny puklé hrnce s radostí zadrátoval a se srdečným; „Zaplať Pánbůh“ opouštěl blanský hrad, lze si mysliti.

Příběh tento si lid zapamatoval, a podnes si mnohý pastýř ve Vilímovicích krátí dlouhou chvíli písničkou: „Floriánek dobré víry, pomohl mu Pánbůh z díry“.

 

Mohlo by se vám líbit...