Jak šneček Krasík pomohl přelstít čerta

03

Kde se to stalo: na Novém Hradě a Čertově hrádku blízko Olomučan
Kdy se to stalo: už je tomu více než tři sta let

Během dlouhé noci se šnečku Krasíkovi zdálo o trpaslíkovi Jeskyňkářovi. Byl to sen, ve kterém znovu prožíval všechno, co se mu přihodilo. Svůj pád do jeskyně, setkání s trpaslíkem, kouzlo, které mu dalo kouzelnou moc, ale pak pokračoval dál něčím, co se v jeskyni doopravdy nestalo, jen v tom snu.

Trpaslík Jeskyňkář stál pod velkým krápníkem u podzemního jezírka, v jedné ruce držel lucerničku a druhou si mnul vousy. Pak řekl: „Mít výjimečné schopnosti znamená mít i výjimečnou moc. Ba lze říci, že výjimečné schopnosti ti mohou přinést i velkou moc. Proto si, Krasíku, pamatuj, že opravdu mocný je jen ten, kdo se nebojí riskovat vlastní kůži, pokud je třeba chránit slabší.“
Když to trpaslík Jeskyňkář dořekl, sen skončil a šneček Krasík se vzbudil. Díval se na svět okolo a viděl, že všechno, o čem trpaslík Jeskyňkář mluvil, je pravda. Vzbudil se na zcela jiném místě, než usnul. Byl kdesi v lese a před ním se tyčil hrad. Opravdový hrad, i když trochu malý a dost omšelý. Děravá střecha, zpola zřícené zdi. Vypadalo to, jakoby ho už někdo začal bourat. Na nádvoří hradu stáli muž a žena. Podle jejich otrhaných šatů bylo Krasíkovi hned jasné, že se ocitl někde ve starých dobách zeměpánů a chudých poddaných. Tedy i v tom měl Jeskyňkář pravdu, že se vzbudí vždy v jiné době. Ale proč se mu zjevil ve snu a řekl, že mocný je ten, kdo chrání slabší? Krasík si byl jistý, že se mu to nezdálo jen tak. Trpaslíci umí čarovat. Možná umí vstupovat i do snů, pokud chtějí snícímu něco říct. Tak či onak byl Krasík rozhodnutý, že na Jeskyňkářova slova nezapomene.

Den před malým a dost zpustlým hradem proběhl docela nudně. Všude kolem rostly stromy, byl to vlastně les, ale nic víc. Krasík ani neměl výhled na krajinu, aby zjistil, kde je. Rozhodl se tedy, že přejde po starém mostě přes příkop až do hradu a možná něco zjistí. Chtěl slyšet, o čem se baví ten chudý muž se svou ženou. Jenže starý most byl dlouhý, Krasík pomalý jako všichni hlemýždi, a než došel sotva do poloviny, muž si oblékl záplatovaný zelený kabát a řekl ženě, že se jde podívat do lesa. Prý, zda tam nejsou pytláci.
Krasík ihned pochopil, že je to polesný. Jakmile muž odešel, na cestě vedoucí k hradu zarachotil kočár. Táhl ho pár krásných černých koní, kočár byl nádherný, zdobený zlatem, dokonce i střechu měl celou ze zlata. Přejel po mostě těsně vedle šnečka Krasíka a zastavil na hradním nádvoří. Z kočáru vystoupil mladý muž s černým knírkem, v drahých šatech a s kloboukem ozdobeným červeným peřím.
„To jste zase vy? Ne, sloužit k vám nepůjdu,“ rozohnila se chudá žena, přestože muž s černým knírkem ještě neřekl nic. Zůstal překvapeně stát, ale pak se sebevědomě usmál.
„Tento hrad zničili Švédové, takže se i sám urozený zeměpán musel odstěhovat do Olomučan. Peněz mu už moc nezbylo. Svému polesnému ani nedal postavit hájovnu. Oba vás nastěhoval do zříceniny. Proč tu takhle živoříš? U mě bys byla panská služka a žilo by se ti lépe.“
„Dobrá žena zůstává se svým mužem. V dobrém i ve zlém. A pokud jde o našeho zeměpána, nějaký majetek mu ještě zůstal, i rozumu má dost. Brzy nám bude všem lépe, protože si pomáháme,“ řekla chudá žena a muž s černým knírkem jen zavrtěl hlavou.
„Dnes jsem pro tebe přišel podruhé. Přijdu ještě jednou, ale pokud mě odmítneš, nedobře se ti povede!“
Vůz se zlatou střechou i podivným mužem odjel pryč a na hrad se vrátil polesný. Nešel sám. Přišel s ním kovářský tovaryš Mikeš, kterého polesný potkal v lese.
„Ženo, navař polévku! Máme hosta!“ křičel polesný už z dálky. Žena přivítala tovaryše a dala mu najíst, přestože sami moc jídla neměli. Šneček Krasík to všechno viděl a pospíchal, jak jen šnek spěchat umí, ale když konečně přelezl most a dostal se hradní branou na nádvoří, polesný se ženou i tovaryšem vešli do malého domku pod hradbami. Krasík myslel, že se už nic víc nedozví. Pomalu padla tma, už by mohl jít spát, ale zatím žádné dobrodružství neprožil. Najednou se však stalo něco nevídaného. V tmě nejdříve zasvítily dvoje zlověstné oči, a pak se tam zjevil čert. Ne moc velký a ani ne starý, ale neoblečený a chlupatý, s ocasem, rohy a na jedné noze měl kopyto. Sotva se zjevil, už si to namířil ke dveřím domku, aby mohl poslouchat. Jakmile však udělal první krok, téměř šlápl na Krasíka.
„Dávej pozor, čertisko!“ zakřičel Krasík a čert se velmi podivil. Rozuměl zvířecí řeči a přišlo mu zvláštní, že se ho Krasík nebojí.
„Co tady děláš, šneku?“ zeptal se čert.
„Chci slyšet, o čem se lidé v tom domečku baví. Vysaď mě na okno. Mě si nevšimnou a za to ti pak řeknu, co jsem slyšel,“ navrhl Krasík.
Čert souhlasil, protože se mu to zdálo jako dobrý nápad. Chytil Krasíka a přenesl ho až k domku, kde ho položil na okno. Sám se pak šel schovat za hradní bránu.
Krasík na okenní římse poslouchal a slyšel věci, při kterých se až tajil dech. Nejdříve říkal polesný, že tento hrad se jmenuje Nový hrad, i když je již zničen. Blízko však stojí i jiný, starší hrad, který lidé nazývají Čertův hrádek. Prý tam žije čert, který se každý den promění na mladého pána s knírkem, aby pokoušel ženy a zval je k sobě do služby. Některé s ním jdou, ale některé ne. Ale i ty, které mu odmítnou sloužit, nakonec unese.
Pak mluvila polesného žena. Rozpovídala se o tom, jak se tam ten mladý pán v kočáru se zlatou střechou ukázal již dvakrát, a že si myslí, že je to ten čert.
Mladý tovaryš Mikeš si vše vyslechl, a pak řekl, ať se nebojí. Jen ať mu dají svíčku, kus papíru, pero, inkoust, pevný měch a pořádný provaz. On si prý s čertem poradí. Pak jim řekl svůj plán a všichni s napětím poslouchali. I Krasík poslouchal. Rozhodl se však, že co slyšel, čertovi neřekne.

Pak přišel čert ke Krasíkovi, vzal ho z okna, odešel s ním do lesa.
„O čem mluvili lidé v domě?“ zeptal se Krasíka.
„Ten mladý tovaryš Mikeš říkal, že by chtěl být tvůj sluha. Myslí si, že pokud tě chytí do pytle, poznáš, jak je silný. Když mu slíbíš, že smí chytat ženy a nosit ti je na Čertův hrádek, tak tě prý zas pustí. Polesný se toho velmi polekal, ale tovaryš Mikeš se už chystá za tebou,“ řekl Krasík, který se rozhodl čerta přelstít.
Když to čert uslyšel, velice se zaradoval a řekl si, že se od tovaryše Mikeše nechá do pytle chytit. Pak se s Krasíkem v ruce rozběhl tak rychle, jak jen uměl, aby byl co nejdříve na Čertově hrádku. Běžel skrz keře a přes práchnivé pařezy jako blesk. Když se kopytem odrážel od kamenů, létaly jiskry, a povalené stromy přeskakoval, jako by to byly třísky.
Když konečně doběhl na Čertův hrádek, položil Krasíka na zem, luskl prsty a proměnil se v mladého muže s černým knírkem, v drahých šatech a s kloboukem ozdobeným červeným peřím.
„Darmo se proměňuješ, darmo se maskuješ, vím, kdo jsi,“ zahřměl mladý tovaryš Mikeš, když po hodné chvíli přišel na Čertův hrádek a uviděl čerta v lidské podobě.
„Oj, oj, oj, odhalil jsi mě. Co jen teď budu dělat?“ začal čert bědovat, aby se tovaryš Mikeš nebál a rychle ho strčil do pytle. Tak se také stalo. Jenže čert byl velmi překvapen, když ho tovaryš Mikeš nepustil ven a místo toho pytel zavázal. Mikeš se nenabídl čertu za sluhu, ale místo toho začal holí do pytle mlátit. Čert křičel, až se hory otřásaly. Volal z plna hrdla, ať ho tovaryš Mikeš nebije, ať ho pustí. Prý udělá cokoliv, jen ať už přestane.
„Dobře,“ řekl po chvíli tovaryš Mikeš. „Ale mám podmínku. Napsal jsem smlouvu. Podle ní navždy odejdeš z Čertova hrádku a s žádnou ženou už nepromluvíš.“
„To nikdy nepodepíšu!“ zakřičel čert v pytli, a tak ho mladý tovaryš Mikeš začal bít znovu. Mlátil holí hlava nehlava, až to čert nakonec vzdal a smlouvu podepsal. Když vylezl z pytle, už nevypadal jako mladý muž s knírkem, ale znovu jako chlupatý čert s rohy, ocasem a kopytem.
„Fuj, ty jsi ale ošklivý,“ zasmál se tovaryš Mikeš, a když čert podepsal smlouvu, Mikeš dodal: „Bodejť by ses do pekla propadl!“
„Jak si přeješ,“ odsekl čert, dupl kopytem a zem pod ním se otevřela. Zasyčela pára, sršely jiskry a čert se opravdu propadl do pekla. Země se opět zavřela a mladý tovaryš Mikeš se spokojeně vydal na Nový hrad, aby vše vyprávěl polesnému a jeho ženě.

Šneček Krasík se podíval na oblohu. Už dávno byla noc a nebe se třpytilo hvězdami. Zdálo se mu, že se na něj smějí. Byl přesvědčen, že hvězdy jediné viděly, jak i on pomohl přelstít čerta a ochránit lidi před jeho čertovinou. Už se nikdy žádná žena v Olomučanech nebude muset bát, že ji unese do pekla. Krasík se najednou cítil mocný. Vzpomněl si totiž na slova trpaslíka Jeskyňkáře, že opravdu mocný je jen ten, kdo se nebojí riskovat vlastní kůži, pokud je třeba chránit slabší.
Olomučany jsou pěkná vesnice, a pokud máš rád rybníky, najdeš tam rybník Bahňák. Jménem se nedej odradit – v létě slouží jako přírodní koupaliště. Jestli rád jezdíš na kole, najdeš tam několik cyklostezek, které ti pomohou poznat okolní přírodu.
Určitě by ses však měl vydat na Čertův hrádek. To je to místo, kde mladý tovaryš Mikeš porazil čerta. Neboj se, čert tam už dávno není. Od té doby, co odešel, se o hrad už nikdo nestaral, a tak se rozpadl, něco z něj tam však ještě najdeš. Vede tam naučná stezka přímo z vesnice. Pokud půjdeš po ní, navštívíš nejen Čertův hrádek, ale můžeš jít i k pěkné studánce U Tetřeva nebo na místo s vyhlídkou do kraje, které se jmenuje Na Bačině. Není to náročná túra, tak neváhej.
A kdyby ti to nestačilo, můžeš jít na túru i k Máchovu památníku. I odtud je krásný výhled do dálky. Za pěkného počasí uvidíš dokonce Pálavu. Ve vesnici můžeš navštívit Muzeum olomučanské keramiky, kde uvidíš spoustu krásných věcí.

 

Mohlo by se vám líbit...