Jak šneček Krasík zachránil hraběte a kočího

04

Kde se to stalo: na zámku v Rájci nad Svitavou
Kdy se to stalo: dávno, asi před 250 lety

Stalo se jednou, že se Krasík vzbudil u jakéhosi rybníka. Nevěděl, kde je, ale to ho moc netrápilo. Byl si jistý, že jako každý den, i dnes zažije nějaké dobrodružství. Díval se na svět, jaký je krásný. Jak se odráží slunce na vodní hladině, jaké silné a vysoké stromy rostou v okolí, a pochutnával si na šťavnaté travičce.

V lese zpívali ptáci a zdálo se mu, že celý svět je nádherný. Dokonce tak nádherný, že každý živý tvor musí být v takový hezký den šťastný. O to víc ho překvapilo, když zaslechl, že kdosi nablízku bručí a nadává.
„K čertu! Ještě tohle mi chybělo! Rozbitá sklenice ve vodě! Vždyť se o ni poraní ryby! Nebo i já, kdybych na ni šlápl!“ mumlal starý vodník. „A támhle v trávě! Rozbitý džbán! I o něj se někdo může říznout!“
Zelený mužík v zeleném saku, zelených kalhotách a s červenou čepičkou na hlavě obcházel rybník a sbíral staré střepy do pytle. Jak tak chodil a opatrně bosou nohou rozhrnoval trávu, najednou spatřil šnečka Krasíka.
„Šneku, dávej pozor! Vždyť si můžeš ublížit! Včera tu byli páni v kočáru. Pili víno, až se jim z toho zakalil rozum, a pak rozbíjeli džbány a sklenice!“ vyhrkl vodník a nejspíš by šel dál, ale šneček Krasík ho pěkně pozdravil.
„Dobrý den. Já se jmenuji Krasík a rád bych ti řekl, že jsem ještě jakživ žádného vodníka neviděl. Byl bych rád, kdyby se z nás stali kamarádi.“
„Cože?“ podivil se vodník. „Se mnou se nikdo kamarádit nechce, leda ryby a bludičky.“
„Kdo? Bludičky? Nikdy jsem o bludičkách neslyšel,“ zavrtěl hlavou Krasík a začal vyzvídat, co jsou ty bludičky zač. Vyptával se tak pěkně a mile, že vodník přestal bručet, a dokonce se i představil.
„Jmenuji se Mikl,“ řekl vodník. „A toto je Lenčovský rybník. Žiji tu již od nepaměti. A od nepaměti zde žijí i bludičky. Jsou pěkné jako víly, ale umí být zlé. Objevují se pouze v noci, nebo když je mlha. Tancují, zpívají a radostně výskají. Když je někdo vidí, hned jde za nimi. Jenže bludičky jsou lehké, lehoučké, dokážou tančit i na vodní hladině, ale ten, kdo se za nimi pustí, se v močále nebo jezeře utopí.“
„To je strašné!“ vyjekl Krasík a nechápal, proč se vodník Mikl při vyprávění usmívá. „Myslím, že si vymýšlíš. Jak by někdo mohl jít za bludičkami v noci? Vždyť v noci je tma.“
„Aha, to jsem zapomněl říct. V noci bludičky nosí takové malé lucerničky. Ty svítí a lidé jdou za světlem.“
„Nevěřím, tomu opravdu nevěřím. Proč by někdo topil lidi? Vždyť lidé jsou dobří a veselí. Umí být dobrými přáteli, staví krásné domy a mosty přes řeky. I cesty, po kterých lze přejít pořádný kus světa. Píší nádherné knihy a písně, s láskou se starají o své děti a učí je všemu moudrému, co vědí. Topit je? To je moc špatné, s někým takovým bych se určitě nekamarádil. Proč se s nimi kamarádíš ty? Ty taky topíš lidi?“ ptal se Krasík. Byl tak rozhořčený, jako dosud nikdy.
Vodník Mikl si rozpačitě mnul nos, jako by nad něčím přemýšlel. Nejspíš by se i červenal, kdyby nebyl jako každý správný vodník celý zelený.
„Lidé dělají i špatné věci. Víš, třeba já trávím hodně času ve vodě. Mám jemnou a citlivou kůži. Snadno se poraním o střepy, které jsou rozházené v lesích, u řek a rybníků. Proto se lidem bráním. Opravdu by ses nechtěl kamarádit s někým, kdo topí lidi?“ vyzvídal vodník Mikl, protože šneček se mu líbil. Ba líbilo se mu i to, jak o lidech vyprávěl. Tak hezky o nich ještě vodník mluvit neslyšel.
„Samozřejmě, že se s bludičkami nemohu kamarádit, a pokud bys topil lidi i ty, tak ani s tebou. Rád bych ty bludičky potkal, řekl bych jim, co si o nich myslím,“ prohlásil Krasík rozhodně.
„Dobře tedy. Můžeme jít za nimi. Půjdeme do Rájce k jezírku v parku u nového zámku. Ale musím si tě dát do kapsy, protože je to dlouhá cesta a budu utíkat. Bludičky chtějí dnes v noci utopit zámeckého pána. Je to hrabě Antonín, a jak si tam staví zámek, všude je spousta hřebíků a střepů. Vůbec se mi tam nelíbí a bludičkám zrovna tak. V parku je krásné jezírko, kde si chtějí na hraběte počkat. Řekni jim, co si myslíš, a uvidíme, co ony na to,“ navrhl vodník Mikl a položil pytel s rozbitými džbány a sklenicemi na zem. Potom vzal opatrně šnečka Krasíka, dal si ho do kapsy a rozběhl se.

Kdo by si byl pomyslel, jak rychle umí takový vodník běžet. Z kapsy saka vyčnívala jen hlemýždí hlava, jak Krasík sledoval okolní krajinu, co se mu míhala před očima. To byla ale rychlost! Uháněli lesem, na jehož okraji se páslo stádo srn, a když se šneček podíval k obloze, viděl hejna ptáků, co létala a švitořila na celý kraj.
Po chvíli vodník Mikl vyběhl z lesa na cestu, kterou obvykle jezdí formani na vozech. Utíkal dál, dokonce ještě přidal, protože se už blížil večer a s ním i tma. Pak Krasík uviděl střechu rozestavěného zámku. Svítila v posledních paprscích zapadajícího slunce, a jak se k ní blížili, krajina ztichla.
Vtom se kdesi před nimi ozvalo hrčení kol a dusot koňských kopyt. Krasík tušil, že to bude kočár s hrabětem Antonínem, a pokud tam vodník Mikl nedoběhne včas, bludičky utopí hraběte v jezírku.
„Stát, stát!“ křičel vodník Mikl.
Po chvíli kočár uviděli. Táhli ho dva krásní ryzáci, na kozlíku seděl kočí a okýnkem ve dveřích koukal překvapený hrabě. Před kočárem tančily bludičky. Je třeba říci, že byly nádherné. Vypadaly tak jemně, útle, jako ty nejnevinnější dívky v plném rozkvětu. Tančily v kruhu a smály se. Oděné jen v lehkých průsvitných šatech utkaných z těch nejjemnějších pavučin vyzařovaly tolik krásy, že jim nemohl nikdo odolat.
Při pohledu na ně se muselo rozbušit srdce každého muže a určitě by se na světě nenašel takový, který by šel klidně dál a nevšímal si jich. I hrabě Antonín vystoupil z kočáru, dokonce i kočí slezl z kozlíku a společně se rozběhli za bludičkami, které zapálily malé lucerničky a odtancovaly do lesa. Hrabě i kočí se nedívali pod nohy, toužili jen po jediném: dostat se těm krásným tanečnicím co nejblíže.
„Nechte je na pokoji!“ volal vodník Mikl na bludičky, ale marně. Proběhl tedy zkratkou přes zámecký park až k jezírku, kde už bludičky dováděly na vodní hladině. Bylo jasné, že za chvíli dorazí hrabě i s kočím a spadnou do vody, kde se utopí.
„Přestaňte tančit!“ zakřičel vodník Mikl potřetí. Konečně ho bludičky slyšely. Byly velmi překvapené, proč jim to přikazuje, ale poslechly. Sfoukly lucerničky a ukryly se v hustých keřích.
Vodník Mikl se schoval za strom. Za chvilku se na břehu jezírka objevili dva muži.
„Pozor, pane hrabě! Tady už je voda!“ Kočí chytil hraběte Antonína za rukáv. Ten se zastavil a vypadalo to, jako by se probudil z nějakého snu. Oba se nechápavě rozhlíželi, kde to vlastně jsou a co tu dělají.
„Pane hrabě, asi nám zamotaly rozum bludičky. Viděl jste je?“ zeptal se nesměle kočí.
„Viděl jsem ty nejkrásnější bytosti, jaké si jen dokážu představit,“ přikývl hrabě Antonín.
„Co z krásné ženy, když nemá dobré srdce? Utopit nás chtěly, pane hrabě. Utopit! Ale někdo je musel zastavit. Někdo, komu vděčíme za záchranu života,“ pravil kočí. Pak navrhl hraběti, aby se vrátili zpět, a tak i udělali. Když se znovu ozval dusot koňských kopyt a hrčení kočáru, z křoví vyšly bludičky a zamířily rovnou k vodníku Miklovi.
„Proč jsme je nemohly utopit? Vždyť jsou to lidé. Lidé, kteří kácejí stromy, rozhazují střepy a ničí nám naše lesy,“ překřikovaly se bludičky jedna přes druhou.
„Počkejte, počkejte,“ mírnil je vodník Mikl, ale když mluvit nepřestaly, vytáhl z kapsy šnečka Krasíka a ukázal jim ho.
„Vždyť to je jen šnek. Co s ním chceš dělat?“ ptaly se bludičky.
„To není obyčejný šnek. To je šneček Krasík, můj kamarád. A chci, abyste ho vyslechly. Povypráví vám o lidech i o tom, proč není dobré je topit,“ oznámil vodník Mikl a položil Krasíka na zem. Bludičky stály kolem Krasíka a on vyprávěl. Mluvil o tom, že každý tvor má na zemi své místo. I malý brouček žijící v trávě, i velký orel s hnízdem na vysokých skalách, i plaché laně z hlubokého lesa a také člověk, který buduje města a vesnice. Že každý tvor umí prožívat radost i smutek. A jako každého, i člověka, nejvíc těší, když přivede na svět děti. Největšímu smutku zase propadá, když ztratí někoho, koho měl rád. Každý by se měl snažit rozdávat štěstí, ne smutek. Jen tak změní svět k lepšímu a zaslouží si, aby ho měli všichni rádi.
Když si bludičky šnečka Krasíka vyslechly, sklopily zrak a styděly se. „Pokud lidé dělají nepořádek, tak je postrašte, nezbedníky, ale neubližujte jim,“ domlouval jim Krasík.
„A možná bychom mohly jít dál od měst do nedotčené přírody. Tam, kde jsou bažiny, aby tam našel nový domov i vodník. Do míst, kam ještě lidské cesty nevedou a kde nejsou ostré střepy z rozbitých sklenic a džbánků,“ řekla jedna z bludiček a ostatní souhlasily. „Jářku, máš pravdu. Ostatní vodníci už odešli, jen já jsem ještě tady. Zbyl jsem tu poslední,“ řekl vodník Mikl. Po dlouhém běhu byl unavený, a tak si chtěl odpočinout v trávě vedle Krasíka, aby si ještě mohli promluvit. Jen co dosedl, tvář se mu zkřivila bolestí.
„Au,“ vykřikl a vyskočil vysoko, ještě výše, než kam sahají vrcholky stromů. Na zemi ležel starý hřebík, o který se vodník Mikl píchl do zadnice. Ani se neví, kam po výskoku dopadl, jen z dálky se ozval jeho hlas: „Bludičky, odcházíme! Půjdeme do těch nejhlubších lesů, kde je ještě příroda čistá. Pojďte za mnou!“
Když to bludičky slyšely, zapálily své malé lampičky a spíše letěly než běžely tím směrem, odkud zněl vodníkův hlas.
Šneček Krasík osaměl. Přemýšlel o dnešním dni. Jak poznal vodníka, jak zachránil hraběte a jeho kočího a jak snad pomohl bludičkám, aby se polepšily. Myslel však i na to, že polepšit by se měli i lidé a příroda by měla zůstat vždy čistá. Patří přece všem, nejen člověku.

 

Od dob, kdy v zámeckém parku rozmlouval šnek Krasík s vodníkem Miklem a bludičkami, už uplynulo mnoho let. Tehdy zámek teprve stavěli, ale postavili ho dobře. Stojí dodnes, a pokud se tam vydáš na výlet, můžeš ho navštívit. Uvidíš, jak kdysi žili velcí páni, a nejen to. V zámku můžeš spatřit vzácné poháry z horského křišťálu, nebo velikou knihovnu se spoustou starých knih. Dozvíš se hodně nejen o zámku a jeho pánech, ale i vzácných květinách kaméliích, které zahradníci šlechtí v zámeckém skleníku. Můžeš se také projít v parku u zámku, kde najdeš jezírko, ve kterém chtěly bludičky utopit hraběte. Jestli rád jezdíš na kole, blízko je několik cyklistických tras. Stačí se podívat do mapy.

 

Mohlo by se vám líbit...