KATEŘINSKÁ JESKYNĚ

Blíže „Čertova mostu“, v divokém údolí zvaném „Suchý žleb“, nedaleko Skalního mlýna, jest jeskyně Kateřinská.

Pojmenována jest Kateřinskou po ubohé dívce, která prý v ní kdysi hladem zahynula. Stalo se tak před dávnými časy. Lid si o té příhodě všelijak vypravuje.

Jistá stařičká babička vypravovala mně, jak se vše přihodilo. Sama to slyšela od své babičky, která také již ani nevěděla, kdy se hrozná ona příhoda odehrála a sama nemohla udati, čí a odkud ona dívka byla, jen tolik věděla, že snad pocházela z hájovny v údolí, které slove Arnoštovo.

Kdysi vyšlo prý si několik děvčat do lesa na jahody. Jedna dívka byla ze mlýna, jiná z pily, třetí z hutí. Bylo jich více. Nejstarší z nich byla Kačenka, asi čtrnáctiletá, velmi odvážná a smělá dívka, která znala celý kraj, prolezla kde jaký kout a znala všechny jeskyně, každou rokli, každou stráň. Chlubívala se tím, a děti i dospělí se jí divili.

Pojďte“, pravila onoho osudného dne, „povedu vás na místa, kde nalezneme množství jahod“.

Dívky šly. Kateřina je zavedla do „suchého žlebu“. Zde se dívky rozutíkaly na všechny strany, sbíraly pilně jahody, zpívaly, volaly na sebe, houkaly, aby se některá příliš daleko nezatoulala, a o sobě věděly. Les se rozléhal jejich zpěvem a veselým smíchem. Sbíraly pilné a byly tak zaujaty svou prací, že brzy jejich džbánečky skoro se plnily. Ani nezpozorovaly, že se nějak zakabonilo, až náhle z daleka bylo slyšeti první tlumené zahřmění.

Děti se lekly. Volaly na sebe a některé seběhly také se strání dolu na cestu, pobízejíce se hlasným voláním ke zpáteční cestě. A za malou chvíli byly všechny pohromadě.

„Utíkejme!“ pobídla rozvážná jedna dívka. „Než přijde bouře blíž, budeme doma. Alespoň u nás. Tam máme nejblíže.“

„Počkejte, Káča tady není“, poznamenala jedna z dívek a zastavila se v běhu.

Odvážná Kačenka stála vysoko na srázném svahu a volala, aby se nebály a zůstaly, že se mohou před bouří dobře v některé jeskyni ukrýti.

„Káčo, pojď honem dolů a utíkejme domu!“ volala na ni kamarádka. „Bude tuze pršet!“

Kateřina se smála a volala na ně, že jsou všechny strašpytlové, a vyzývala je opětně, aby zůstaly a jahody sbíraly, až budou mí ti džbánky plné, že je pak zavede na bezpečné místo.

V té chvíli opět zarachotil v dálce dunivě hrom a ještě více se setmělo.

 

Menší dívky počaly plakat, větší je těšily a nedbajíce již Kačenčiných slov, ani jejího výsměchu, daly se úprkem na útěk.

„Tak neutíkejte, vy hloupé! Schováme se tam do té jeskyně, slyšíte?“

„Kačenko, prosím tě, nechoď tam!“ prosila ji kamarádka. „Pojď s námi!“ zvolala k ní a pádila za prchajícími.

„Nechoď tam, z té díry nevylezeš — tam straší! — Slyšíš?“ vzkřikla ještě na ni jiná dívka a se smíchem se obrátivši, utíkala také.

Kateřina nedbala varovných slov. Jen se smála, kývala na družky a volala za nimi z plna hrdla: „Vy hloupá děvčiska! Což se bojíte ? — Já vám do­kážu, co umím. Nasbírám plný džbánek jahod, než bude pršet, a potom se schovám tam pod tu skálu u jeskyně!“ a ukazovala na příšernou sluj, jíž se každý raději vyhýbal.

Leč utíkající dívky již ani neslyšely, co Kateřina křičí. Utíkaly, utíkaly, aby doběhly k nějakému útulku.

A měly věru čas, neboť již se zvedl strašný vítr, černá mračna visela docela nízko a skrývala temena skalských vrchů, Hanáka a Hanačky.

Příšerná tma se rozhostila vůkol; ptactvo dávno umlklo a skrylo se. Blesky ráz na ráz sjížděly a hrom děsně bil. Spustil se déšť, počaly padati kroupy a působily pekelný rámus.

Tu i neohrožená Kačenka se zachvěla, zmocnil se jí strach. Seběhla dolů a chtěla také utéci, leč viděla, že by již ani do mlýna nedoběhla. Vyšplhala se tedy nahoru po strmé stráni k otvoru jeskyně. Přitiskla se ke stěně do nejzazšího koutu, však vítr hnal déšť až do jejího úkrytu. Zašla tedy dále do sluje černé zející. Postavila džbánek plničký čerstvých jahod, pokrytých zeleným listím, do koutečku na vyčnívající skálu a chvějíc se zimou i hrůzou, postoupila ještě dále až do síně, kde doufala, že bude v bezpečí.

Bouře venku se více a více rozpoutávala. Jakživa takové neviděla.

Vichřice ječela a vyvracela stromy z kořenů.

Z mračen lily se proudy vod, zaplavujíce celé údolí. I do jeskyně, kde Kačenka se skryla, tekla voda, a dívka stále dále a dále postupovala, až konečně prolezla nízký otvor a dostala se takto do úzké chodby, odtud pak do velikého dómu, kam ji strach zahnal.

Ubohá dívka neměla ani tušení, že jest ztracena.

Prchajíc před hromobitím, před řevem strašně roz­poutaného živlu, utíkala jisté záhubě vstříc.

Nikdy není řev lva tak nebezpečný, jako jeho tichý, lstivý krok.

Kačenka usedla na zem, opřela se o skálu a naslouchala pekelným zvukům bouře, vyčkávajíc trpělivé, až nastane venku klid. Sem do jejího tmavého úkrytu dorážely jen tlumené strašné zvuky vichřice a burácejícího hromu i proudů padajícího deště, nepociťovala tudíž takové hrůzy, jako když stála u vchodu do jeskyně, kde ozvěna zesilovala řev a zvyšovala dojem jeho.

Bouře trvala dlouho. Kateřině se zdálo, že trvá věčné. Zimou zkřehlá, sotva se pohnouti mohla. Konečně se jí zmocnil nepokoj. Tma vůkol ní ji počala děsiti. Také bouře se utišovala, a Kateřinu počalo obestírati ono příšerné ticho, které se stává strašnou mukou osamělému.

Vzchopila se. Chtěla se podívati, jak to asi venku vypadá, i jala se hledati východu. Hmatala kolem sebe, namáhala zrak, aby uzřela nějaké světlo.

Brzy učinila několik kroků nalevo, zase napravo, šla vpřed a vracela se. Již ani nevěděla, kterým směrem přišla. Nejmenšího světelného paprsku neviděla, nejnepatrnějšího zvuku neslyšela. Klopýtala přes kameny, padala neustále, šaty si roztrhala, nohy i ruce si odřela. A východu nenalezla. Strach se jí zmocnil. Jiný strach onoho, který ji sem do této temnoty zahnal. I počala volati, křičela, seč byla, ale na piano. Dala se do hlasitého pláče a klesla na tvrdé, studené kameny. Po chvíli v nesmírných úzkostech lezla z místa na místo a chvílemi ztrácela vědomí. Čas plynul stejně tiše a Kateřině přinášel pomalu smrt.

Hlad a žízeň brzy se dostavily a trýznily její tělo, strach a hrůza mučily duši. Makajíc kolem sebe sotva již mohla s místa. Lezla po kolenou, hledajíc stále východu, až nalezši jakýsi otvor, zalezla tam. Jako když zvíře zalézá do svého doupěte, kde hyne, tak tu ubohá dívka hynula ve strašných mukách. Tam zůstala ležeti, tam zešílela, svíjela se v bolestech, až se nad ní smrt smilovala a přinesla jí vysvobození

Živelní pohroma způsobila v celém kraji pravou spoustu. Lidé lomili nad svým neštěstím ruce, naříkali a plakali. V první chvíli zděšení nikdo na Kateřinu nevzpomněl.

Doma ji nehledali, myslili, že se uchýlila s děvčaty někam ke známým a vrátí se. A její družky se domnívaly, že jest doma u svých rodičů, že přece utekla před bouří.

Avšak když ani druhého, ani třetího dne doma se neobjevila, tu teprve po dívce se poptávali.

Jaké bylo pak všeobecné zděšení, když ani dívky, ani kdo jiný o Kateřině nevěděl. I jali se ji hledati, prolezli všechny skrýše, všechny přístupné jeskyně. I u vchodu sluje, v níž děvče již mrtvé leželo, byli, volali do jeskyně, vnikli i dále, avšak marně. Kačenky nikde nebylo.

Několik odvážných mužů konečné na výpovědi družek Kačenčiných vzalo louč a klubko nití a pustili se hlouběji do jeskyně. Nalezli Kačenčin šátek, útržky z jejích šatů, avšak mrtvoly její nenašli. Vůbec ji nenašli. Ležela v malé temné své komůrce skalní, která ušla pátravým zrakům venkovanů; ležela tam tiše v nerušeném klidu a pomalu trouchnivěla.

Lidé nenalezše její mrtvoly, nijak si to vysvětliti nemohli. Našli stopy, že v jeskyni byla. Našli i džbánek plný jahod, Kačenčin džbánek s jahodami, pro něž dala život. Ale Kačenky nenalezli.

Její tělo zůstalo snad po staletí ukryto v tmavé sluji, až se rozpadlo v prach, nebo snad dosud někde ve skalnaté hrobce leží zkamenělé její kosti. Jeskyni tu zove lid od té doby „Kateřinskou jeskyní“.

Zda může míti někdo velikolepější hrobku, než má ubohá Kateřina?

Mohlo by se vám líbit...