MACECHA

Ve Vilímovicích žil kdysi mladý havíř jménem Hálek se svým stařičkým, slepým otcem, který již jen o berlích chodil. I nemohl proto zůstati sám a oženil se s velmi hodným děvčetem, které mělo také chaloupku, kravičku i kozičku.

Hálek byl přešťasten, neboť žena jeho byla velmi spořádaná hospodyně, ráda ho měla a jeho starého otce láskyplně ošetřovala. Do roka se jim narodil chlapeček, což dovršilo štěstí jejich rodinné. Ale jen krátko trvalo toto krásné žití. Nejdříve zemřel slepý otec. S ním pojednou jako by všechna radost byla prchla z domu havířova. Žena Hálkova počala postonávati a než se rok s rokem minul, pochoval ji vedle otce svého. Ó, jak naříkal! Smutek jeho byl bezměrný. Domácnost jeho hynula, když musel z domu odcházeti do práce a ponechávati vše, celý majetek i dítě, cizí péči. Byl proto nucen poohlédnouti se po druhé ženě, ač nerad tak činil.Dlouho, dlouho hledal, nemohl se nijak odhodlati. Konečně nalezl hezkou dívku v Ostrově. Jedni ji chválili, jiní zrazovali. Říkali, že je pyšná a má tvrdé srdce, studené jako led. Hálek okouzlen krásou dívčinou, nedbal varovných hlasů a oženil se s ní. Netušil, jakou zlou macechu svému milovanému dí­těti přivede. První čas ještě byla k nevlastnímu synku vlídná, leč později, když se jí narodil vlastní chlapec, nená­viděla nevlastního. Otec hocha svého tolik miloval, že se maceše zdálo, jako by tomuto před jejím dí­tětem přednost dával. Žárlivost i závist se uhostily v jejím srdci tako­vou měrou, že počala malého Václava nenáviděti celou krutostí svého srdce, a to tím více, čím zdra­vějším, veselejším byl nevlastní a čím více churavěl její. Stále jen o tom přemítala, že jest chudobnou, i dítě její, kdežto Václav zdědil domek s kravou, kozou i pole po své matce. Neustále ji pronásledovala myšlenka, jak krásné by to bylo, kdyby nevlastního hocha nebylo a její dítě by domek se vším zdědilo. I počala malého Václava týrat a sužovat. Myslila, že ho k smrti usouží. Avšak nic neuškodilo zdravému klučíkovi. Naopak, rostl jako z vody a líce mu kvetly jako růže. Ale jejímu dítěti bylo ode dne ke dni hůře. Zavolala si konečně ženu, která uměla léčiti a nemoce zažehnávati. Než ani ta nepomohla nemoc­nému děcku a pravila matce: „Nech vše na Pánu Bohu. — Jeho vůlí jest, abys dítě pozbyla. Ale modlitba mnoho zmůže. Pros Boha a miluj i svého nevlastního hocha.“ Ta řeč se nelíbila zlé maceše. Nenáviděla svého nevlastního synka a nyní teprve k němu tím větší zlobou zahořela, když uslyšela, že její dítě musí zemříti. A místo aby uposlechla dobré rady zbožné ženy, zašla k jiné stařeně, o níž se povídalo, že jest čarodějnicí a ďábelským uměním se zabývá. Když k ní žena Hálkova přišla, zachechtala se babice, a na otázku, co by jejímu dítěti ke zdraví pomohlo, odvětila: „Tvé dítě chřadne proto, že nevlastní tvůj synek žije. — Jen jediná snad bylina by mu zdraví navrátila. Ta roste tam na kraji propasti a jest nebez­pečno ji trhati. Nejlépe by však bylo, kdyby Václava nebylo!“ šeptala stařena jako pro sebe.

„Půjdu pro tu bylinu“, rozhodla se macecha.

,,Jdi, jdi“, zase se zachechtala babizna tak pří­šerným smíchem, že se i zločinná žena zachvěla a pospíšila z její chaty. „Šťastnou cestu!“ za ní vo­lala čarodějnice a radostí si mnula ruce, skuhrajíc: „Zase jedna“.

Macecha odešla do lesa, aby oné léčivé byliny natrhala, a když přišla k propasti, skutečné uviděla na nepřístupných místech kvésti zázračnou bylinu léčivou, jejíž velké trsy byly plné zlatých květů a jako hrozny dolů visely. „Jak ji dostanu?“ ptala se sama sebe hlasitě.

Sotva tato slova dořekla, stál před ní černý muž, jehož za uhlíře měla. Tázal se jí, co hledá v těchto strašných místech.

„Och, dobrý muži“, řekla žena, „ty mně pomoci nemůžeš.“ I vypověděla mu co ji tíží. Nalezla zde bylinu, pravila, která její dítě uzdraví, ale kterak by ji dostati mohla, když nad propastí roste a k ní se dostati nemůže. „Nevěř babským radám“, řekl do­mnělý uhlíř. „Žádný lék nepomůže tvému děčku. Jeho život jen zachráníš, když druhý utratíš. — Dokud tvůj syn bude dýchati jeden vzduch s nevlast­ním tvým hochem, bude tvé dítě churavěti a zemře“. — „Nuže!“ Šeptal jí černý muž do ucha, „hleď, tato propast je hluboká a bude mlčet jako hrob“. Neznámý muž dopověděl strašlivé pokušení a zmizel v temném lese, zanechav ženu v hlubokém zamyšlení. Hleděla ve strašnou hlubinu, na jejímž dně hučely vody. I zdálo se jí, že slyší zdola šepot: „Bude mlčeti jako hrob“. A hrozná myšlenka uzrála v určitý úmysl. Běžela domů s pevným předsevzetím, že provede, co jí bylo napověděno. A když nalezla dítě své churavější, rozhodla se stůj co stůj zahubiti nevlastního hocha. I poručila Václavovi, aby s ní šel do lesa natrhat léčivých bylin. Václav nerad uposlechl. Bál se macechy, a toho dne ještě více, když na něho takovým zlým pohledem zírala. Aby ho však utišila a povolnějším naladila, byla pojednou k němu samá vlídnost, ano pohladila i jeho kadeřavou hlavačku a lichotila mu.

Václav byl překvapen touto změnou své macechy a dal se oklamati. Šel podle ní, snaže se držeti s její chvatnou chůzí krok.

Když již macecha s hošíkem do lesa vkročila, zatemnila se obloha a hrom strašnou silou zaburácel.

„Bojím se. Vraťme se domu!“ prosil chlapec.

„Jen pojď!“ zvolala macecha, vzala dítě za ruku a táhla je k propasti

„Ó, mamičko, nechoďme dále, je tu tak strašno“, plakalo dítě a vzpíralo se vší silou.

Macecha přestala se vlídně usmívati. Smýkala hošíkem a táhla ho za sebou až k hrůzné propasti. Kázala mu, aby se nahnul, utrhl krásný květ žlutý, visící nad příkrou skalou, a řekla: „Podržím tě, neboj se“. V té chvíli blesk zasvítil a náhle ozářil hroznou propast, do níž chlapec strachem hleděl.

A hrom vší silou zarachotil, jehož burácení se všech stran ozvěna vracela, jakoby varovnými hlasy.

Leč zlá macecha toho nedbala. Ani pláč a prosba synkova nepohnula jejím tvrdým srdcem. Chytila vzpírajícího se chlapce surovým pohybem a shodila ho do tmavého jícnu.

„Tam buď — ty cizí hádě! — Můj synek bude nyní živ a bude pánem tvého statku!“ vzkřikla ukrutnice a prchala s místa hrůzy.

Temná mračna snesla se téměř až k zemi. Ráz na ráz sjížděly ohnivé blesky. Osvětlovaly příšerné cestu prchající vražednici. Hrom bil, až ohlušoval sluch.

Tu náhle stál před ní opět onen černý muž a pravil k ní s ďábelským smíchem: „Nuže máš již tu divotvornou rostlinu?“ a když viděl, že se lekla, doložil: „Nelekej se. Jdi domů, tvé dítě se uzdravilo.“

Žena se zaradovala a chtěla neznámému poděkovati, avšak ten zmizel beze stopy v husté tmě Jen příšerný smích jeho zaslechla a zachvěla se.

I pospíšila, aby byla dříve doma, než přijde muž z práce.

Přistoupila chvatné ke kolébce, když vešla do jizby a nahnula se k dítěti.

Bylo bledé, ano dokonce přepadlé a sotva dýchalo.

 

V tom vešel Hálek. Již ráno odešel s přesvěd­čením, že nalezne své dítě mrtvé a spíše se divil, že ještě žije. Neviděv Václava, tázal se po něm.

„Odešel někam. Nevím kam. Toulá se neustále a já od nemocného dítěte nemohu chodit, abych ho hlídala“, řekla macecha nejistě a odvracela se od muže. Spokojil se touto odpovědí, avšak když milý jeho synáček ani v pozdní večer se nevracel, pojal ho nesmírný strach a jakás předtucha zlá se ho zmocnila. Celou noc nemohl usnouti. Ani jeho žena nespala. Seděla u kolébky nemoc­ného dítěte. Čekala na jeho uzdravení. S hrůzou pozorovala, že dítě, místo aby nabývalo sil, více a více slábne…

Ráno časné vrazili k Hálkovům uhlíři a dřevorubci s hroznou zvěstí: „Sousede, tvůj synek Václav visí nad propastí. Honem lana, provazy, ať ho vytáhneme. Jen rychle — ubožátko pláče a pevné se drží větví stromu.“

„Můj Václav? — Běda!“ — zvolal otec a rychle se vydal se sousedy k propasti. Macecha bledá na smrt, třásla se na celém těle a stála jako socha u kolébky. Svědomí ji hryzlo. Ani hnouti sebou nemohla. Konečné se vzpamatovala a pohlédla na své dítě. Bylo mrtvo. S výkřikem sklesla ve mdlobách k zemi. Sousedky v tom přiběhly do chaloupky a takto ji nalezly. Dlouho usilovaly o to, aby ji vzkřísily. Ko­nečně se jim to podařilo. Avšak nešťastná žena byla šílená. Chytila mrtvé dítě do náruče a volajíc jméno Václavovo, s hrozným smíchem odkvapila z chaloupky a běžela do lesa.

Mezitím lidé přispěchali k propasti, spustili po lánech Hálka dolů k místu, kde malý Václav ve vět­vích stromu visel a šťastně hocha vytáhl.

Bodří lidé hrůzou ztrnuli, když uslyšeli z úst Václavových, že macecha ho tam shodila. Proklínali ji. Někteří se rozběhli, že ukrutnici dovedou a do propasti svrhnou. Pospíchali, ale již za nedlouho uzřeli ji prostovlasou, šílenou, úprkem hnáti rovnou k propasti. Pustili se za ní. Volali: „Chopte se jí, vražednice!“

Macecha viděla za sebou běžeti rozlícený lid. Dala se do divokého smíchu a s děsným chvatem prchala. Utíkala — utíkala — lid za ní v patách. Křičeli: „Chyťte vražednici!“

Náhle se macecha zastavila. Stála u propasti. Stála tu jako zkamenělá socha.

Lid ji pronásledující stanul, hrůzou jat. Než v tom okamžení vrhla se zlá žena s mrtvým děckem do hlubiny. Jako ztrnulí tu stáli její soudcové a šeptli: „Sama sebe soudila“. Hleděli do hlubokého jícnu, na jehož dně s rozbitým tělem ležela macecha…

Nešťastnice ani po smrti pokoje nemá. Prý dosud bloudí v těchto místech a naplňuje svými vzdechy tichý les. S hrůzou míjí každý ona místa a prchá, uslyší-li nářek bludné duše, neboť neštěstí stihne každého, kdo naslouchá kvílení macechy a pláči jejího děcka. Její nešťastná duše tu bloudí a vzdychá. Trpí strašná muka a když se nad propastí snese bouře, tenkráte nejvíce strádá.

Znovu a znovu se vrhá i s dítětem do hlubiny a prožívá onu strašnou chvíli zoufalosti. Ovšem nikdo ji nevidí, neboť duše není člověku viditelná. Propast, do níž svrhla zlá macecha nevlastní své dítě a sama dolů skočila, zove lid od té doby Macochou. A kdož by ji neznal, propast Macochu, k níž putuje sta a sta lidí?

 

Mohlo by se vám líbit...