NOVÝ HRAD

Je tak ticho kolem tebe, starý Novýhrade! — Sen zašlých dob tě stále, stále obletuje. A báj tě obetkává tenkými vlákny, jako pavučina. — Samota tě obklopuje a milá příroda ti šepce, jaké bohaté taje skrývá v sobě. — Vlna času věčně hlodá na tvém zdivu, bouře ničí tvoje bytí. Hoj, co z tebe jednou zbude, starý Novýhrade na vysoké skalině?

Hledíval’s tak pyšně, tak vítězně v širou dál a dnes se vážně, smutné díváš na kvetoucí a veselý svět.

Jsi prý pustinou dnes, zasmušilým a temným obrazem v krajině. Avšak není tomu tak.

Jsi okrasou kraje, jsi malebným obrazem a dodáváš půvabu romantickému Svitavinu údolí.

Les vyrostl a upletl zelený věnec kolem tvých starých skrání, jakoby ze soustrasti, aby ukryl tvou starobu. Ale ty přece se tyčíš hrdě vzhůru a nedáš si zastříti pohled v širou krajinu.

I my hledíme s cimbuří tvého s rozkoší do vůkolí a trojí údolí vidíme shora. Na jihu, obklopeno hustými lesy, otevírá se hluboké údolí Adamovské. Sem tam v zeleni lesů starodávné dědinky bílé, jako holubice v hnízdě sedí.

K severu rozevírá se údolí Svitavino; vidíme přívětivé Blansko a množství moravských dědinek po kopcích roztroušených a daleko, v mlze zahalený Rájec, s červeným barokovým zámkem, sídlem rodu Salmů.

K východu kryjí rozhled husté lesy, z jejichž temna jako by tajemné stíny se plížily ke hradu — tam od Čertova Hrádku. Temnozeleném úvalu severozápadně skrývá se starobylá svatyňka Kateřinská, již sv. Cyrill a Metoděj prý zbudovali. Nedaleko jako bílé květy prokukují domky dědinky Olešnice. Mezi nimi sem tam nějaká nová tašková střecha se červená jako muchomůrka.

Hluboké údolí dělí tyto protější srázné kopce od hradu. A dole šumí Svitava, podél ní vine se silnice a vede železnice.

Zahučí-li dole občas vlak, zapískne-li a jen tak mihem údolím proletí, zdá se, jako by pozdrav volal tam nahoru ke starému Novýhradu, pozdrav ze širého světa, který se tu zdá býti tak vzdálený! A v té chvíli podávají si přítomnost s minulostí ruce.

Novýhrad není opuštěn. Není celý zříceninou.

Obývá tu hajný. Má pěkné pokojíky, plné parohů a růžků, plno pušek a jiných mysliveckých odznaků.

V létě je tu často také živo; zejména o svátcích a nedělích, kdy zábavní vlaky dovezou množství výletníků z blízkého okolí a z Brna ven, na čerstvý vzduch.

Hrad oživne. Romantika mizí, poesie prchne a mezi omšené zdi staré vchází všednost. Ve dvoře, kde druhdy zazníval zpěv potulných pěvců ,,troubadourů“, uslyšíte někdy pouliční písničky. Místo vábných zbraní vidíte hole a slunečníky.

Teprve večer, až vyvstanou stíny z údolí, nastane zase obvyklý klid. Noc zahalí hrad, který z mlhových závojů pak opět hledí jako sen. Sen zašlých dob.

Na hradní bráně čteme: ,,Dobeš, Beneš z Bozkovic a Černé Hory“ 1493. Avšak hrad je mnohem starší. Snad byl onoho roku Dobešem opraven.

Hájek uvádí Novýhrad pod jménem ,,Rakus“ z r. 1000. Prý r. 1241 Tataři jej vyvrátili. Za doby husitské byl obléhán Albrechtem a Janem Železným, kteří dobyli hradu zradou r. 1423; i král Matyáš Uherský zmocnil se r. 1470 zradou — hradu a za švédských válek r. 1645 dobyli jej Švédové velmi lehce, opět — zradou.

Zvláštní to osud vznášel se nad pevným hradem, jejž měli za nedobytný. Zrada jako by se byla vždy nad ním vznášela a v něm se ubytovala a vydala ho nepříteli.

Z dob švédských válek zachovala se pověst o zrádci Vokounovi z Olomoučan. Byl to prostý venkovan, jemuž zlato oslnilo zrak, zatemnilo rozum, a hamižnost z něho učinila podlého člověka hanebného.

Na Novýhrad se utekli tehdy úředníci z Pozořic s archivem a pokladnou, vikář z Vranovského kláštera, premonstráti ze Křtin, někteří kartusiáni z Králova Pole u Brna s-poklady a penězi kostelními, i jiní církevní hodnostáři, preláti, vikáři a úředníci i bohatí občané, všeci se svými penězi a drahocennými skvosty.

Hoj, co tu bylo pokladů a peněz!

Všeci myslili, že jsou na hradě v bezpečí, znajíce pevné zdi a dobrou obranu nedobytného hradu. A nadto byl hrad zásoben vším na dlouhou dobu. I bylo na hradě veselí, přesto že nepřítel byl na blízku. Bavili se tu všichni bezstarostně u číše výtečného uherského za dobrého hodování. A jako páni, tak i hradní čeládka, i zbrojnošové a žoldnéřové oddali se požitku i zábavě. Hráli v kuželky a kostky, číše za číší se prázdnila a místo aby si hleděli bedlivě zbraní, nakláněli si pilně plné číše.

Nikdo na hradě netušil, že zkáza se blíží, že podlá zrada se plíží tiše jako stín.

Švédové dozvěděvše se, že pánové s velkými poklady se na Novýhrad uchýlili, zatoužili zmocniti se peněz, pročež u velikém počtu přitáhli ke hradu. Avšak když shledali, že Novýhrad jest velmi tvrdou kůstkou, uvažovali, jakým jiným způsobem by se jej zmocniti mohli. Věděli, jakou moc má zvonivé zlato a stříbrné plíšky, i cinkali proto penězi, třepajíce plnými koženými sáčky před očima a ušima obyvatelů venkovských.

Vyzvědači chodili po okolních místech, vyptávali se, slídili a chudým, vydrancovaným obyvatelům sli­bovali hojné odměny, odhalí-li jim slabiny pevného Novýhradu. Žel, že se našel takový podlý člověk zrádce.

Vokoun z Olomoučan slíbil za dobrou odměnu, že zavede Švédy tajnými cestami lesními k Novýhradu, tam, kudy by lehce vnikli do hradu. Ano, že jim i otevře malou branku, takže se dostanou do hradu, aniž novohradští o tom jen tušení budou míti.

Vokounovi zajiskřily zraky chtivostí, když vyplacena mu byla část odměny ve zlatě, jehož lesk oslnil a zmámil ho docela. Chvějící se rukou bral a počítal zlaťáky. Jaktěživ neviděl dukátů, neřku-li aby je byl měl v hrsti. A nyní jsou jeho, má jich a bude jich míti tolik, že si za ně koupí chalupu a do smrti bude bez starosti živ. Co mu bylo potom, že Novýhrad padne do rukou nepřátel, kteří tam nashromážděné poklady seberou? Kdo z nich něco měl? Tam nahoře na hradě páni hýřili. Zpívali, pili a jedli až do sytosti. Dobře se měli ti páni vypasení a on i rodina jeho nouzi dřeli. Hlad měli, a výdělku nebylo v těch časech zlých. Vojna — vojna! — Jaká je to strašná věc! — Nepřítel drancoval — přítel nic nedal. Takto uvažoval Vokoun a hroze ve stranu k Novýhradu, řekl pln jizlivé radosti: „Však já vám povím, vy páni tam na hradě! Myslíte, že jest to jen tak? Sami jísti, sami píti, a chudý člověk aby nouzi dřel a neměl ani suché kůrky k hryzení? — Nasyceného ovšem hlad bližního nebolí…“

A Vokoun mnul si ruce, zacinkal si zlatem a mumlal: „Uvidíte, uvidíte vy tam, co umí Vokoun — jak vám rybník vypálí,“ a smál se.

Švédové zdánlivě odtáhli od hradu a páni ve hradě se těšili, že mají klid. Byli si tím jistější a také veselejší. Bavili se a hýřili, oslavujíce odchod nepřátel. I posádka dostala na posilněnou, a vyvalen sud vína, aby se veselila. Následek toho se brzy dostavil. Všecka zpita, jednak upadla do spaní, jednak se potácela semo – tamo. Hádali se a rvali. Pustý řev bylo z hradu slyšeti daleko do lesa. Vše to bylo nepříteli vítáno. Byl stále na stráži.

Nastala již pozdní noc. V hodovní síni však bylo stále ještě živo. Okna byla dokořán otevřena, hra na loutnu a zpěv řinuly se plným proudem do lesní tišiny a noční tmy.

Kolem hradu bylo ticho. Nic se nehnulo. Zdálo se, že tu všude jest pusto, osamělo. Leč les, hustý les se hemžil nepřáteli. Tichounce postupovali, nebo ukryti číhali, jsouce připraveni, že na první umluvené znamení vyrazí a No výhrad přepadnou.

Z temna lesa vystoupila náhle tajemná postava muže. Byl to Vokoun. Stanul a rozhlížel se, pak popošel a plížil se ke hradu temnými místy, kam paprsek měsíce ne vnikal. Za nedlouho se zastavil u hlubokého příkopu, vodou naplněného.

Zavolal na stráž: „Hej, spusť most, nesu pánům důležitou novinu“.

Hlásný na věži zpitý, ani se neptal po hesle, ani kdo volající jest, kázal stráži spustiti most. A již běžel Vokoun rychle po mostě, stanul u branky, již rozjaření, sotva na nohou stojící zbrojnoši otevřeli a těžkým jazykem po novině se tázali.

Vokoun stoje v otevřené brance div radostí nezavýskl, že se mu dílo tak daří. „Buďte ticho“, řekl a ohlédl se, zvednuv paže do výše. Pak vešel a přivřel branku, aby neviděli uvnitř, co se venku děje. V témž okamžení však také vyřítili se Švédové, rychlostí blesku přeběhli můstek a se zbraní v rukou vrazili brankou do hradu, kolem něhož se rojilo nepřátel jako mravenců. Stráže, než se nadály, byly dílem spoutány, dílem skoleny. Ve hradě nastala ovšem po prvním leknutí řež. Opilí okamžitě vystřízlivěli, chápali se zbraně a bránili Švédům vstupu. Což jim to bylo plátno! Nepřítel byl ve hradě, do něhož se dral a cpal v přesile převeliké.

V rytířské síni páni hodovníci nic nevěděli, nic nepostřehli, až když uslyšeli na chodbě cinkot zbraně, a do síně vrazili ranění jejich sluhové s křikem: „Zrada! — Švédové jsou tu!“ a za nimi hnali se také již švédští vojíni a do síně vcházeli pádným krokem v široké pláště zahalení švédští vůdcové, vyzývajíce purkrabího a pány, aby se klidně vzdali. A páni rytířové, brněnští občané, páni preláti a páteři, třesouce se strachem a uznávajíce, že tu odpor jest nemožný, stali se zajatci švédskými. Jak jim krušno bylo, když své poklady, peníze a důležité listiny do rukou hamižného nepřítele odevzdávali, lze si mysliti. Pozdě litovali, že si opatrnosti tak málo hleděli.

Vokoun využiv nastalého zmatku ve hradě, rychle zmizel, zejména, jakmile uslyšel volání: „Zrada! — Vokoun dovedl Švédy sem!“ Vzal nohy na ramena a utíkal ze hradu. Pln nedočkavosti zašel si do švédského ležení pro svou odměnu, kterou mu švédský hejtman s opovržlivým pohledem hodil k nohám. Vokoun zvedl sáček, potěžkal jej a poníženě popošel k důstojníkovi, chtěje „milostpánovi“ ruku políbiti. Leč statečný bojovník odtrhl ruku svou a odvrátil se od bídáka, který si myslil, že švédský pán tak pyšným jest. Nechápal ubohý Vokoun, že svým podlým skutkem opovržení sklízí, nerozuměl cti. Plný radosti, že si veze zlato domů, pospíšil do Olomoučan a v mysli své již kupoval chalupu sousedovu i s poli a zahradou, o níž věděl, že jest na prodej. Šťasten brzy usnul a snil o svém štěstí. Druhý den se nafukoval, chvástal se a chlubil, že má teď peněz dosti, že již jest konec bídy a nouze.

Ale netěšil se klidu dlouho.

Každý špatný skutek dříve či později dojde zasloužené odplaty.

Olomoučané byli vzhůru. Obyvatelé uslyševše, co Vokoun provedl, že jen jeho vinou a podlou zradou padl No výhrad do rukou nepřítele, rozzuřili se všichni a jitřili se proti němu. Shlukli se. Křičeli: ,,Co s ním ? — Co s takovým mezi námi ? — Zabte ho! — Zabte ho jako psa! — Hej — na Vokouna — na Vokouna!“ a chápali se vidlí, holí, cepů a kde co tako­vého našli.

K Vokounovi přiběhla jeho žena, zalomila rukama a volala na muže: „Uteč! — Chtějí tě zabít!“ —

Vokoun na smrt zbledl. Chvěl se strachy. Nevěděl, co počít. Leč, když slyšel z dálky nejdříve tlu­mený křik, zmatené hlasy, ony se blíží, když pochopil, že platí jemu, že pomstou hořící sousedé volají

jeho bezžití, utekl. Utekl do lesů, kde se skryl. Ale Olomoučanští jali se ho hledati a stíhati. Brzy ho také vyslídili a tu nastala hrozná honba. Honba za člověkem horší než na zvěř. — Nelovil tu lovec. Msta letěla štvána jsouc vášní.

Vokoun se skryl v lesích, ale brzy byl vyslíděn.

Iutíkal, utíkal nazdařbůh, aby ušel svým stihatelům. Utíkal štván lidmi i strachem. Utíkal, seč byl, ale pronásledovatelé mu byli stále v patách. Slyšel jejich supící kroky, slyšel jejich hlasy a volání: „Chyťte ho! — Zabte zrádce.“ Strach a hrůza ho štvaly dále, ubírajíce mu i sil. Avšak neztratil ani duchapříto­mnosti a prchal do údolí divokého a skalnatého, kde znal každý kout. Tam, doufal, se ukryje. Ano, tam, tam v té divočině, tam je jeho spása, pomyslil si. Ale byla to právě jeho zkáza.

Vokoun uštván, vysílen přiběhl k pustým skalám, ukryl se rychle mezi skalisky a schoulil se ve křoví za velikým balvanem.

Sotva se do křoví schoval, již tu byl zástup pronásledovatelů, volajících: „Zabte ho!“

Zastavili se. Rozhlíželi. „Kam se poděl? Odsud nemůže utéci. Musí tu býti“, uvažovali. „Propadnout se nemohl, se strmých skal neskočil do hlubiny.“ Někteří se dívali dolů do údolí, ale nikde nenalezli stopy po uprchlíku. Hledali zrádce znovu. A neušel zrakům slídivých mstitelů. Uviděli ho, třesoucího se, schouleného v křoví pod balvanem a všichni s vítězným rykem vrhli se naň a s výčitkami a hrozbami vytáhli nešťastníka. Množství rukou se zvedlo ozbrojených klacky, holemi a všichni doráželi na něho. Rány, kamení se sypaly na dopadeného. „Milost! — Slitování!“ úpěl Vokoun.

„Zabte ho — psa!“ — řval zástup.

„Do propasti s ním!“ vzkřikl mohutným hlasem vůdce zástupu, a po něm jásavě, radostně, jakoby běželo o něco krásného, opakovali jako jedním hlasem: „Do propasti s ním!“

Vokoun na smrt bled prosil, křičel, vzpouzel se vší silou. Marné. Jeho šat byl roztrhán, jeho tělo pokryto ranami. Zmocnili se ho, přitáhli ke kraji sluje, v níž příšerně zela hluboká propast. Silné paže se ho chopily, rozhoupaly nebožáka, a mžikem letěl do propasti. Lid jásal a volal: „Hurá!“

Ačkoliv zvolání to vyšlo z mnohonásobných hrdel, přehlušil je výkřik tak hrozný, tak zoufalý, tak srdcelomný, že rázem ztichl lid. Mráz obešel všecky. Výkřik proryl ostře divokou krajinou a odrážel se v mnohonásobné ozvěně od skaliska ke skalisku. Padající kameny a sypající se písek stržený letícím tělem zrádcovým, zněl jako doprovod ke strašlivé písni smrti. Pak bylo slyšeti dunivý pád těla. Zrádce dopadl dna. Lid se pomstil. Vášeň zanikla a ustoupila.

A bylo ticho, takové ticho, že bylo slyšeti i padající list k zemi. A náhle v to ticho zazněla slova velebné modlitby Kristovy. Napřed tiše, jakoby byl vánek proletěl, šeptaly jednotlivé hlasy, ale pak silněji a silněji ozvalo se jako jedním hlasem tišinou: ,,Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

Zástup mstitelů klečel a modlil se za duši zrádcovu.

Jeskyně, do níž byl Vokoun vhozen a již lid ,,Vokounkou“ zove, nachází se v ohromné skalnaté skupině, s mnohými jeskyněmi, jejichž tmavé vchody se příšerně šklebí. Nalézá se v údolí Josefovském u Adamova, plném kouzla krásné přírody. Strmá skaliska noří se tu v hlubinu a obkličují hlubokou sluj, na jejímž dně černají se tmavé díry, v nichž řičí bystrá voda, ztrácející se šumně pod skalami do útrob zemských. Jinde pak vystupuje opět na povrch a pádí dále a dále k řece Svitavě. Celý ráz údolí na tomto místě podobá se alpským divokým sceneriím. Něco dále usmívá se na vás již údolí, libé a svěží i tiché, které protéká zurčivý potůček. Hluboký klid a samota lesní obklopují tam poutníka. Zpěv drozdí a kosí se jen ozývá. Někde zaklepe datel, strakapoud. Straka zaštěbetá a dravec kdesi zaskřekne. A dále zaslechneš klepot mlýna.

Mohlo by se vám líbit...