O BÝČÍ SKÁLE

Nastojte, jaký obraz nám skýtá pozoruhodná jeskyně Býčí skála.

Bílá, vysoká a srázná, korunovaná hustými lesy, prokvétá ze zeleně stromů. V tmavém svém útrobí ukrývá tajemnou jeskyni, obetkanou pověstmi a podivuhodnými bájemi.

Ticho jest uvnitř a polotemno. Jen nuzně dere se denní světlo malými otvory dovnitř, což dodává celému okolí jakéhosi tajemného kouzla.

Nic neruší hlubokého klidu. Ani voda tvořící pod skalami hluboké a tajemné jezero; mlčí a tiše odtéká pod skály, pod nimiž spěchá, vyvírajíc nedaleko vchodu — tehdy jako šumící říčka, dnes jako nepatrný, zurčivý potůček.

V hlavní kobce — dnes pusté — vládne ticho; — ponuré ticho hrobu —.

Uprostřed připravena jest hranice.

Avšak druhá síň, rovněž temná a klenutá, oživena jest záhadným životem.

Tajemné postavy se vznášejí ponurými prostorami jeskyně. Jiné stojí nehybné podél skalních stěn, ověšených bílými záclonami, pomalovanými podivnými obrazci.

Tichý, překrásný zpěv zvučí ve skalách, a jemný harfy tón se ozývá.

Uprostřed vysokého, klenutého dómu stojí otesaný kámen, všecek květinami ověnčený jako podstavec bůžka podoby zlatého býka, na jehož čele září démantový trojúhelník.

Kolkolem této skupiny stojí rozpálené pánve měděné na trojnožkách, pod nimiž plápolá oheň; udržují jej bíle oděné kněžky a házejí do pánví vonné byliny, tančíce kolem obřadnými kroky a zpívajíce velebné písně.

Všechny mají růžové věnečky v rozpletených vlasech.

Jiné se zelenými věnci stojí opodál a hrají na harfy, doprovázejíce zpěv.

Za nimi mlčky se sklopenými hlavami a sepjatýma rukama stojí bělovlasí žreci v dlouhých bílých řízách. A konečně za žreky, až těsně u skal, sedí mladší kněží v šedivé široké pláště zahaleni, nehybné a ztrnule hledíce před sebe.

Konečně před býkem, obrazem to boha Svantovíta, nejvyšší, nejstarší žrec se klaní a mumlá nesrozumitelné modlitby. Po chvíli bere svůj důstojenský odznak, dlouhou bílou tyč se zlatým ma­lým býčkem na hrotu a pozvedna ji, dává znamení.

Tančící dívky ihned poklekly se skříženýma rukama na prsou, a z pozadí, odhodivše šedivá roucha, přistoupili polonazí obřadníci blíže, chytili se za ruce a obcházeli kolem pomalým rytmickým krokem, načež se počali rychleji a rychleji točiti v závratném reji.

Dívky a kněží zpívali s počátku pomalu, jednotvárné, avšak čím dále rychleji a divočeji zněl zpěv i hudba, až náhle divokým rykem ustala rázem.

Tu stanuli i točící se obřadníci a padli k zemi jako bez ducha.

Nastalo hluboké, hluboké ticho.

Temnem jeskyně prorážely plameny obětních ohňů.

Podivné stíny tančily na bílých záclonách. A kouře obětních ohňů i tlících bylin vystupovaly k vysoké kamenné klenbě, kde houstly a měnily své tvary. Jen pomalu, nuzně unikaly malinkými otvory ven, kde vystupovaly jako tenké šedomodré pruhy a ztrácely se v hustých korunách stromů pralesa.

Hrobové ticho přerušováno chvilkami tichým praskotem ohňů.

U temného jezera seděla na třínožce věštkyně, všecka v dlouhé tmavé své vlasy zahalená.

Byla to dívka mladinká, krásné, oživené tváře, blýskavých očí.

Hleděla zářivým okem neodvratné do temných hlubin vod, ale pojednou povstala, pozvedla ruce a počala tiše mluviti: „Běda — Nebaška jest mrtev!“

„Nebaška král!“

Její hlas zněl bolestné a tiše, jako slabý van.

,,0, hučí hory, šumí lesy pláčem – zakloko­tejte i vy, vlny tiché vody, zaplač, národe Skytův od Moravy k Dunaji – rozvodněte se řeky slzami zemřel Nebaška – král. Běda, běda!“

Věštkyně umlkla.

A kolkolem v temné jeskyni zaznělo bolestně, tiše, jako ozvěnou: „Zemřel Nebaška — král. Běda — běda!“

A zase umlkly hlasy kolkolem.

Ohně praskaly. Kouře vystupovaly. Dívkám i kněžím plály oči hlubokým smutkem.

Na kamenném podstavci leskl se zlatý býček, na jehož čele třpytil se démant. Zase začala po chvíli dívka u jezera hovořiti naříkavým hlasem: „Běda — stokrát běda — mrtev jest náš pán — Nebaška král! — Běda — běda — běda. Již se blíží — ha —!“ vzkřikla, padla na zem a zakryla si tvář.

téže chvíli všichni povstali a vypukli v hlasitý nářek: „Mrtev jest náš pán – běda – běda-běda!“

Nejvyšší kněz opět pozvedl svou tyč a rázem zavládlo předešlé ticho.

Mezitím schýlilo se k večeru. Slunce pomalu na západě rudlo.

V tom z daleka ozval se dunivý zvuk, jako když udeří se kovovým kladívkem na zvon potažený suknem. Tři údery, nic víc.

Po nich žalostně a bolestně zazvučel pláč, táhlý nářek žen – naříkaček. A zase tři dunivé nárazy na kov.

Osamělým údolím, hustým lesem, po neschůdných cestách ubíral se veliký, slavnostní průvod.

Pomalu kráčel divočinami podél říčky k jeskyni, z níž vyšli kněží a kněžky průvodu vstříc.

Vpředu přicházejícího průvodu kráčeli jiní kněží. Za nimi jel dřevěný, kovy pobitý vůz, tažený čtyřmi ověnčenými bělouši.

Na voze, polo leže, polo sedě, spočíval starý Nebaška – čacký král Skytů moravských, obklopen svými zbraněmi, poklady a ženami, vyšňořenými jakoby k svatbě, a věrnými sluhy.

Za vozem vedl jinoch ověnčeného vraníka, Nebaškova milého koně.

Za koněm kráčeli polonazí ozbrojenci a vedli patnáct mladých dívek, nejkrásnějších panen skytských, oděných v drahá roucha, ozdobených pestrými perlami sklennými a jantarovými, v nichž se odrážely sterým lámáním červené paprsky zapadajícího slunce.

Kolem paží i nohou měly dívky zlaté a bronzové náramky, na prstech zlaté kroužky, na krku jantarové perly, vlasy spjaty zlatými čelenkami, ve vlasech perly a těžké pláště na ramenou, spjaté bronzovými sponami. A všechny byly květinovými řetězy spoutány.

Před nimi ubírala se čarokrásná Areng, vůdkyně těchto dívek, vylosovaných za čestné oběti mrtvému králi, milovanému Nebaškovi.

Areng byla nejkrásnější, nejpůvabnější, oku královu i celému kmenu nejmilejší potěšení — a nyní brala se vpředu vyvolených jako nejvyvolenější milostivými bohy, aby provázela Nebašku krále ve smrti.

Dívky šly smutně, ale s podivuhodnou odhodlaností v neodvratný osud, ano s jakousi hrdostí, že hodny jsou cti tak veliké a smí zemříti s mrtvým králem!

Za dívkami kráčely bědující ženy, zahaleny ve své dlouhé rozpuštěné vlasy a sypajíce popel na cestu naříkaly a plakaly jednotvárným hlasem. Byly to naříkačky. Pak vedeni koně i brav v oběť pro mrtvého krále, a posléze šel národ, ozbrojenci, ženy a muž i děti, nesouce oběti, obilí, ovoce, byliny.

Průvod potkav se s kněžími a kněžkami, vyšedšími mu v ústrety, zastavil se, a nejvyšší kněz přistoupiv k úmrtnímu vozu, požehnal mrtvého krále, zanotoval žalostnou píseň, do níž vpadli pak ostatní. Potom dal bílou tyčí znamení, aby se pokračovalo v pouti.

Průvod došel jeskyně a stanul zde. Nejvyšší kněz promluvil k lidu a opět ke konci zapěl smuteční píseň, do níž vpadli ostatní.

Les zahučel smutným zpěvem a od skal se odráželo bědování a nářek steronásobnou ozvěnou: „Běda — běda — umřel náš pán — Nebaška — král!“

A když poslední paprsky slunce zlíbaly vršky korun vysokých dubů, vjel vůz s mrtvým do veliké síně jeskynní, kde byla hranice, na níž postaven byl vůz s mrtvým králem; kolem něho seděly, klečely jeho ženy, držící zbraně a poklady královy.

Mrtvola králova oděna byla v královské roucho, ozdobena šperky, ozbrojena a ověnčena celá, celičká květy.

Kolkolem postavili muži a ženy mísy a džbány se všemi odznaky obětními a nasypáno množství obilí.

Nejvyšší kněz pak přistoupiv k hranici, zapálil ji za zpěvu a zvuku trub i harf.

S praskotem vyšlehly plameny a osvítily temnou sluj, jejíž vysoká kamenná klenba ztrácela se v tmavé výši.

A nyní nastal výjev, při němž krev v žilách hrůzou tuhne, duše se děsem chvěje a omdlévá.

Před hranicí byl obětní kámen, na nějž položeny byly živé oběti. — Krev tekla potoky, řvaní zvířat, bolestný křik žen a dívek i sluhu vražděných mísil se s naříkáním a pláčem, zpěvem i hudbou, a vše vyznívalo v hrozné směsici hlasů i zvuků.

Některým obětem, které jako v obranu zvedaly ruce, byly nejdříve useknuty, jiným roztříštěna lebka jednou ranou. Jiní vrhali se sami do plamenů, aby ušli surovému vraždění.

Již bylo také všech čtrnáct panen popraveno a jejich těla naházena na hořící hranici, jen Areng tu ještě stála krásná a nehybná jako socha. Její veliké vyjevené oči hleděly neodvratně na mladého bojovníka, který taktéž na ni pohlížel s neskonale bolestnou touhou a smutkem.

V tom přistoupil k ní popravčí a pozvedl zbraň, aby ji zasáhla smrt. Leč nedopadla smrtící rána na krásnou hlavu Arengy.

Čacký mládec vrhl se k ní a zvolav: „Areng — má Areng!“ vrazil jí ostří své dýky do srdce.

S úsměvem blaženosti padla Areng na obětní kámen a zářné její zraky pohasly ve smrti.

Statečný mládec však vyrazil z jeskyně, prodral se zástupem, chválícím jeho statečný čin, a prchal z místa hrůzy, zraněn v duši.

Prchal tmavým lesem daleko, prchal do boje, aby hledal a nalezl čestnou smrt.

Bez spanilé Areng, obětované mrtvému králi, nechtěl, nemohl býti živ.

Mezitím v jeskyni dokončen byl pomalu pohřební obřad a nastala slavnost.

Hranice hořela — dlouho hořela a svítila k pohřebním hodům, které zakončeny byly tanci i zpěvem a trvaly mnoho dnů.

A když vše to bylo skončeno, celé pohřebiště bylo posypáno spáleným obilím, navaleny ohromné kameny a balvany na všechno a zaházeno drtí i pískem, vchod pak zavalen kameny a kládami, aby hrob zna­menitého muže byl chráněn před dravou zvěří a zlopášnými činy nepřátel.

Pak nastalo v jeskyni dřívější ticho. Ticho hrobové.

Jen v druhé kobce občas sešli se kněží a kněžky se svou věštkyní, by obětovali Svantovítovi a vyslechli věštbu, již četla vyvolená jasnovidná kněžka v hlubinách vodních.

A tehdy zaznívala Býčí skála za měsíčních nocí tajemným zpěvem a harfy tónem             .

Tomu je dávno — dávno. Bílá skála zachytila tiché vzdechy, žalný pláč a bolestný nářek — i velebný zpěv a jemný harfy tón a zvučí za tiché měsíčné noci tklivou písní bolestné touhy — a tu i tichá voda se rozproudí a jednotvárně a tichounce zurčí, jakoby slzami tekla.

A les zašumí tichým pláčem.

To bludná duše milující Arengy v těchto mís­tech dlívá a touží po svém miláčkovi, po klidu. A duchové zavražděných i mrtvý král Nebaška hledají tu své spásy Slyš, bory zahučely, lesy zašuměly ohlasem staré báje kolem Býčí skály.

Mohlo by se vám líbit...