O býkovi z Býčí skály

08

Kde se to stalo: v Křtinském údolí
Kdy se to stalo: někdy, neznámo kdy

Na ten den Krasík nikdy nezapomene. Vzbudil se už brzy ráno, protože kdesi nablízku začaly zvonit zvony. Hlaholily tak nahlas, až se jeho šnečí domek chvěl jako při zemětřesení. Když zvony utichly a Krasík vystrčil hlavu z ulity, uviděl, že svítá.

Byl na trávníku blízko velkého kostela. Kostel měl mohutnou věž s nádhernou kopulí a dvůr s vysokými ambity. Byl mnohem větší, než na jaké dosud Krasík natrefil, a scházeli se u něj poutníci. Přicházeli v zástupech ze všech světových stran. Lidé bohatí v krásných šatech vyšívaných stříbrnými i zlatými nitěmi, ale i lidé chudí, kteří kráčeli bosí, protože neměli peníze ani na boty. Všichni šli tiše, pokorně, nikdo nic neříkal, jen kráčeli do toho velkého kostela. Zdálo se neuvěřitelné, kolik se jich tam vejde.
Když se kostelní brána konečně zavřela, Krasík tušil, že to bude nějaké významné místo, kam chodí všichni z okolí na náboženské poutě. Jenže to ho pramálo zajímalo. Mnohem více ho potěšily chutné kapky rosy na stéblech čerstvé trávy, které zahnaly jeho žízeň. Potkal zde také žížalu, co si nejdřív stěžovala, ale pak se nakonec i smála, když vyprávěla o tom, co všechno nachází pod trávníkem kolem kostela. Chystala se odstěhovat někam za poslední domy u lesa, protože trávník u kostela, ten prý pro žížaly nebyl. Kdykoliv zavrtala do země, narazila na nějakou podzemní chodbu, kterých bylo kolem nepočítaně. Žížala vyprávěla, že se to místo jmenuje Křtiny a kolem jsou nádherné louky i lesy, kde si najde nový domov. Šneček Krasík jí trochu záviděl. Někdy by se taky rád zavrtal pod zem a prolezl až tam, kde zvířata žijí v klidu, nerušena lidmi. Takhle se musel bát, aby na něj poutníci nešlápli, až půjdou z kostela ven. Raději tedy pomalu, pomaličku zamířil k vysoké zdi v naději, že pod ní bude ve větším bezpečí.
Krasík to odhadl správně. Když pobožnost v kostele skončila a otevřela se brána, lidé vycházeli ven a mnozí si to namířili přímo přes trávník. Tisíce nohou šlapalo nebezpečně blízko a on se jen krčil u zdi. Po chvíli si pomyslel, že už všichni odešli, ale mýlil se. Jako poslední vyšel z kostela vysoký chlap se širokými rameny a v záplatovaných šatech. Na hlavu si dal rozedraný klobouk a vlekl se pomalu krok za krokem. Jak uviděl trávník, neváhal, natáhl se a usnul. Když se probudil, spatřil Krasíka. „Šnečku, tady nemůžeš být. Je zázrak, že tě nikdo nezašlápl. A když tě tu najde farář, kdo ví, co s tebou udělá. Bude se bát, že mu vlezeš do zahrady a poničíš květiny. Vezmu tě raději s sebou,“ řekl chlap se širokými rameny a dal si Krasíka do kapsy na vestě. Krasík tušil, že ten chlap je dobrák od kosti a jistě ho vyloží někde u lesa, kde už nejsou domy a kam nechodí lidé. Takhle tam bude dříve než žížala. Ta se bude divit, až se znova setkají! Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

Chlap se širokými rameny a v pomačkaném klobouku kráčel dolů vesnicí, když najednou uviděl hostinec. Bylo tam mnoho hostů a z kuchyňského okna se linula vůně zelné polévky. To bylo něco! Chlap tedy vešel dovnitř a ptal se, zda není třeba udělat nějakou práci. Prý rád pomůže, a ani peníze mu nemusí dávat, stačit mu prý bude jen ta polévka. Hospodský byl soucitný, a tak mu řekl, že pokud naseká dřevo na dvoře a nanosí ho do kuchyně, dostane tolik polévky, kolik jen bude chtít. Krasík jen s údivem hleděl, jak se chlap pustil do díla. Sekerou se oháněl tak rychle, že ho téměř nestihl sledovat. Silné špalky štípal jako zápalky, běžel s nimi dovnitř a hned byl zase na dvoře, aby dělal dál. Hospodský si musel promnout oči, jestli nemá vidiny, když po chvíli vešel do kuchyně a bylo tam naštípaných špalíků skoro po strop. Teď bylo na něm, aby splnil slib. Nalil vysokému chlapovi se širokými rameny misku zelné polévky, a on ji ani nejedl lžící, ale rovnou vypil. Potom dostal druhou misku, třetí, a až když snědl či vypil dvanáctou misku, poděkoval hospodskému, že mu to stačilo. „Někoho jako ty jsem jakživ neviděl,“ pokýval hospodský uznale hlavou. „Jak se jmenuješ?“
„Jsem Šimon a přes Křtiny pouze procházím. Ale pokud byste potřebovali, zůstal bych tu pár dní na práci. Síly mám dost. Když je třeba, porazím i býka.“
Hospodský se tvářil překvapeně, chvilku přemýšlel, ale pak si k siláku Šimonovi přisedl ke stolu.
„Řeknu ti, jak bys mohl pomoci všem zdejším lidem. Byli by ti vděční a naprázdno bys nevyšel, dokonce bys zbohatl. Byl bys mnohem bohatší než já,“ nadhodil hospodský tajemně, a pak vyprávěl příběh, při kterém i Krasíkovi běhal mráz po těle. Hospodský říkal, že u Křtin žije od nepaměti tajemný býk. Bydlí v jeskyni pod Býčí skálou u Křtinského potoka, kudy vede cesta na Olomučany. Kdysi měli lidé ve Křtinách toho býka rádi. Ukazoval se jen v noci, přicházel k domům, kde se právě narodil syn. A když se tam zjevil, mohli si být rodiče jisti, že jejich dítě bude po celý život zdravé a silné. Když se křtinský potok rozvodnil a hrozilo, že ve vsi bude povodeň, tehdy se býk ukázal na vrcholu skály a bučel tak nahlas, že to znělo jako nebeská trouba. Lidé utíkali do lesů, a když povodeň přišla a zničila domy, díky býkovi si alespoň zachránili holé životy.
Jednou se však stalo, že se býk na lidi rozzlobil, a od té doby jim přestal pomáhat. Jakýsi myslivec z Habrůvky se totiž rozhodl, že býka uloví, aby měl doma dost masa. Šel k Býčí skále a tam našel jeskyni. Když však do ní vešel, venku se strhla bouře. Šlehaly blesky, bily hromy a spustil se hrozný liják. Nepršelo však nikde jinde, jen nad Býčí skálou. Jeskyně se naplnila vodou a myslivec se tam zřejmě utopil. Druhý den ho šli hledat chlapi ze všech okolních vesnic. V jeskyni už voda opadla, ale myslivec tam nebyl. Místo něj našli obrovský bronzový poklad. Když si však chtěli něco z bronzových mis, ozdobných spon či prstenů vzít, ukázal se býk. Zaútočil na ně, nabíral je na rohy, dupal po nich, a chlapi byli rádi, že se vůbec dostali ven. Potom se ještě pár odvážlivců do jeskyně vydalo, ale žádný z nich se nevrátil. „Dobrá tedy,“ řekl silák Šimon. „Když se býka tak bojíte, půjdu do jeskyně a vyženu ho. Jen nevím proč. Však jeskyně je býkova, poklad je také jeho, a i když vám už nepomáhá, ani vám neubližuje. Vadit může jen těm, co mu chtějí poklad ukrást.“
„Jenže takových bude stále víc a víc. Nedají si říct, chtějí být bohatí a zbytečně přijdou o život. Zbav nás býka, poklad si vezmi a všem pomůžeš,“ přemlouval hospodský, až silák Šimon nakonec souhlasil.

Blížil se večer, když silák Šimon se šnečkem Krasíkem v kapse vesty přišel pod mohutnou Býčí skálu. Ani ji nemusel dlouho hledat. Skála byla tak vysoká a vchod do jeskyně tak velký, že by je neviděl snad jen slepý. Před vchodem zapálil pochodeň a vstoupil dovnitř. Kráčel velkou podzemní síní, ze které vedla dlouhá podzemní chodba. Vešel do ní a po chvíli se ocitl v další velké síni, kde uviděl truhly plné bronzových šperků. Sotva se k nim přiblížil, objevil se před ním býk. Nebyl to obyčejný býk, ale obrovský, určitě největší na světě. Oči mu červeně svítily, z nozder šlehaly plameny a rohy měl ostré jako meče. Sklonil hlavu a rozběhl se proti siláku Šimonovi. Ten, když to uviděl, uskočil stranou. Býk ho minul, ale silák Šimon ho ještě stačil chytit za zadní nohu. Když to udělal, trhl rukama tak silně, až býk spadl na zem a silák Šimon mu sevřel šíji. Popadl ho a tiskl k zemi, býk chrlil z nosu ohromné plameny, ale Šimon nepovolil. Už se zdálo, že zvítězí, když vtom se mu býk vysmekl, vyskočil na nohy a utekl. Silák Šimon běžel jeskynními chodbami za ním, až se dostal do další podzemní síně. Tam byly truhly plné stříbra. Velký stříbrný poklad byl tak obrovský, že by ho museli vyvézt na několika vozech. Býkovi opět červeně zasvítily oči, z nozder vyšlehly plameny a zabučel tak silně, až ze stropu jeskyně začaly padat kameny. Silák Šimon se však nezalekl a po krátké potyčce znova sevřel býčí šíji. Býk se mu však opět vysmekl a utekl ještě hlouběji do podzemí. Šneček Krasík byl z toho všeho vyplašený a bál se, co by se s ním stalo, kdyby býk přece jen vyhrál.
Silák Šimon doběhl do další podzemní síně, kde byl zlatý poklad. Drahé šperky, kalichy vykládané diamanty i zlaté mince se třpytily a lákaly, ale bránil je býk. Sklonil mohutnou hlavu a rozběhl se rovnou na siláka Šimona. Ten necouvl ani o krok, chytil býka za rohy, napnul svaly a povalil ho na zem. Tentokrát sevřel býčí šíji tak mocně, že zvíře ztratilo dech. Z nozder mu už nešlehaly plameny, ba i oči mu přestaly svítit. V tu chvíli se býk najednou proměnil v mládence. „Děkuji ti, neznámý člověče, že jsi mě vysvobodil z prokletí,“ řekl mládenec a usmál se.
„Kdo jsi?“ zeptal se překvapený silák Šimon, ale mládenec mu odpověděl, že už ani neví. Byl býkem přes tři sta let, ba možná i déle, a už zapomněl, jak se jmenuje. Nezapomněl však, proč ho duch lesa zaklel. Byl prý špatný, chamtivý a stal se loupežníkem. Okrádal kupce i sedláky, ba i chudáky, kteří toho moc neměli. Byl loupežníkem celá léta a nashromáždil takový poklad, jaký nemá ani král, ale přesto loupil dál. „Tak rád jsem znova člověkem. Půjdu mezi lidi a budu se živit poctivou prací. A ty, siláku, si za odměnu vezmi mé poklady. Je to mnohem větší bohatství, než sám potřebuješ. Nezapomeň, že můžeš pomoci i jiným dobrým lidem,“ řekl mládenec, a pak vyšel z jeskyně.
„Nezapomenu, nezapomenu. A jako prvnímu pomůžu dobrému hospodskému z Křtin,“ usmál se silák Šimon, ale protože byl po boji řádně unavený, rozhodl se, že se prospí u zlatého pokladu v jeskyni. Sotva si lehl na zem a zavřel oči, už spal. Tehdy mu šneček Krasík opatrně vylezl z kapsy na vestě, aby si poklad prohlédl. Hrál si s briliantovými prsteny, cinkal se zlatými řetízky i diamantovými náušnicemi, pro zábavu si kutálel zlatými mincemi. A když ho to omrzelo, zalezl do ulity a pomyslel si, že i tak je nad všechny poklady světa usměvavé sluníčko, zelená tráva a krásný les. Těšil se, že se ráno opět probudí na jiné době a v jiném čase, kde na něj bude čekat další velké dobrodružství.

Pokud se vydáš na výlet do Moravského krasu, určitě se jdi podívat na kostel, před kterým se na trávníku schovával šneček Krasík. Je to mimořádně velký a opravdu krásný kostel. Pokud ti bude přát štěstí, dostaneš se i do jedné z podzemních chodeb, o kterých Krasíkovi vyprávěla žížala.
Hned u kostela stojí starý a velmi pěkný zámek. Dá se v něm najíst i ubytovat. Můžeš tam přespat i ty a alespoň zjistíš, jak se bydlí na zámku.

 

Mohlo by se vám líbit...