O MLYNÁŘI VE SKALNÍM MLÝNĚ

V tichoučkém údolí mezi lesy a skalami stojí „Skalní mlýn“. Hledí na strmé skály, z nichž dvě naproti nejvíce poutají zrak a podobají se rozvalinám obrovských hradních věží. U jejich paty Punkva proudí, studená a čistá, jejíž vody o něco výše zachytil mlynář, aby hnaly kola jeho mlýna. Byl to starý mlýn ponurého vzhledu, s okny k severu, k lesům obrácenými, šedivý a sešlý. V tom starém mlýně přebýval kdysi mlynář, o němž vám povím historii, jak jsem ji slyšela z úst paní mlynářky.

Onen šedivý, starý, polorozpadlý mlýn dávno zmizel á místo jeho zaujal jiný, také ovšem takový mlýn, jako bývaly všechny, dokud nebylo novodobých strojů. Byl nabílený, měl šedivou doškovou střechu a okna plná květináčů. Měl přívětivý vzhled, zrovna jako paní Julinková, k níž jsme my děti s matkou tak rády dojížděly. Bylo tu vždy něco dobrého pro nás. Na stole květovaným ubrusem pokrytém bývalo vždy dobrých věcí hojnost. Med, čerstvé máslo, ovoce, výtečná káva a – vonný, čerstvý domácí chléb.

A bylo tak útulno, tak čisto v pěkně zařízeném pokoji se starodávným nábytkem u „paní staré“. Okna byla zastřena bílými záclonami. A k nim hleděla z protějška stříbrošedá skaliska, tak vážně a tajemně, jako hotová pohádka. Na vršku jedné stál tehdy myslivec, mířící na kamzíka na vršku druhé skály. Později postavili na ta místa Hanáka a Hanačku. Proto jmenuje lid pravou skálu k západu „Hanačkou“, levou pak “Hanákem“.

Poutával nás rozkošný ten pohled a v jeho obrázku vídaly jsme něco více než jen malebná skaliska lesem zarostlá… Byly to báje. Paní mlynářka ve staromódních šatech, v bílé zástěře, s punčochou v ruce sedávala s matkou na pohovce, a obě hovořily. I k nám dětem byla milou, hovornou, a z jejích úst dověděly jsme se o „mlynáři ve skalním mlýně“. Žil prý tam kdysi – dávno – dávno“, vypravovala, a my děti ani nedutaly, aby ani slůvko nám neušlo.„Ten mlynář byl škaredohlíd, nesnesl lidí. Nikdo ho nesměl pozdraviti a běda tomu, kdo mu přál: „Dobrý den, pane starý!“ — Tu prý div vztekem nepukl. Hledíval zamračen do země, stále bloudil kolem mlýna a bez přestání něco v potoce hledal. Nesnesl ani slunce svit a proto si vystavěl dům pod vysokými olšemi, těsně u skal, s okny obrácenými k severu, ke skalám a lesům. Kola mlýnská se otáčela divným skřípotem, ale ve mlýně se nemlelo. Žernovy se nehnuly. Byly zaklety. A stalo se to takto: Pan starý nebýval vždy takovým. Když byl mlád, byl zdravý, silný, plný života, plný bujné veselosti, ale také surový a — bezbožný. Rád hýřil v hospodě, pil a rval se. Říkával: „Nebojím se ani čerta. A kdyby přišel sám ten rohatý, vyhodím ho ven, jako vyhazuji vás!“

„Ven – ven!“ křičel ve rvačce a vyhazoval všecky z hospody. Báli se ho. Báli se jeho silných pěstí, které poznali již dosti. Neměli ho rádi a nepřáli mu nic dobrého. Však také na něho došlo, a to tehdy, když spáchal neslýchaný zločin. Kdysi šla za časného rána tudy babička a hnala kravičku s telátkem na pastvu. Byl to celý její majetek. Kravička ji živila. Právě dohnala k lávce, když tu také hnal se mlynář rozjařen pitím a nočním hýřením v hospodě. Cestou ze samé bujnosti lámal haluze s topolů a vrb, až to praštělo. Nevěděl silou a bujností co dělat. Došel zároveň se stařenkou k lávce, po níž již také hnala svůj dobytek.„Dobré deň!“ pozdravila babička mlynáře. Místo poděkování osopil se na ni: „E, di k čertu, babo stará, i s tím dobytčetem!“„No, no, pane starý, nemusíte se hned tak -“„I ty čertova babo“, vskočil jí do řeči: „Počké, tví hovada budó plavat!“ Pozvedl silnou větev nad krávou a telátkem a křičel: „Hola — ho — ho“. Hnal je vztekle, strkal do nich a kráva i s teletem spadly do rozvodněného tehdy potoka. Vlny rychle unášely zvířata. Babička zahořekovala a zalomila rukama: „Má kravička – má kravička! Kdo ju vytáhne – pro boha – lidi dobří – pomozte!“ Di si pro ni babo sama!“ zasmál se mlynář a strčil do stařenky. Spadla do vody, a proud také ji rychle unášel za zvířaty.„Má kravička!“ křičela ještě tonoucí. A mlynář dívaje se, jak zápasí s vlnami, chechtal se a posmíval se jí: “Má kravička! Kdo ju vytáhne?“ Tleskal rukama a volal za mizející ve vodách: „Babo čertova, já ti dám dobré deň!“ Stará žena se ztratila pod vodou, ale ještě jednou se vynořila jen tolik, že její červený šátek se zakmitl na povrchu a k mlynářovu slechu zaletělo ještě jednou slabé zvolání, jako z veliké dálky: „Má kravička!“Pak zmizela stará babička. Mlynář se darmo namáhal, aby ji ještě spatřil. Hleděl ztrnule do vody, hleděl a náhle viděl, jak se voda vzedmula, hrozné zašuměla a vzkypěla a kola mlýnská se strašným skří­potem a praskotem se zatočila – na okamžik se zastavila, avšak hned opět se točila — tiše, tak tiše, že je nebylo slyšet. I voda ztichla.

Kolem rozprostřelo se příšerné ticho. Mlynář se ještě smál, avšak pojednou i on se zamlčel, s hrůzou hleděl kolem sebe, díval se do vody, díval se na kola tiše a rychle se točící. A z kola slyší šepot: „Má kravička — má kravička!“Zachvěl se. Hrůza ho obešla. I běžel úprkem do mlýna. A co vidí? Chasa zděšeně tu stála v hloučku. Druh na druha vyjeveně hleděl. Žádný nevěděl, co se děje. Krajánek běžel mlynáři vstříc a volal naň: „Panestarý — žernovy stojí! — A kola se přec točí?“Mlynář vytřeštil na krajánka zrak, nerozuměje. Jeho tvář byla zsinalá, z očí plál mu zvláštní oheň — jevilo se v nich zděšení — úzkost — strach. Byla hrůza naň se podívati. Vešel beze slova do mlýnice a zadíval se na stojící žernovy. Kola se točila, točila — leč ve mlýnici nemohli ničeho umleti. Žernov se nehnul, stál tiše, nehybně. Všichni dostali strach. Krajánek prchl, prášek úprkem uháněl ze mlýna a děvečky i mléči utíkali, seč byli.

Jen mlynář tu stál jak zkamenělý a naslouchal – naslouchal…

Slyšel stále: „Má kravička — má kravička!“

„Ha — baba ještě volá?“ vykřikl polo vztekle, polo zděšeně a vyběhl ven. Běžel k potoku a z potoka slyší volat: „ Má kravička!“ Běží ke kolu, nadává a kleje. Kolo se točí a šeptá: “Má kravička!“ U lávky slyší mlynář krávu bučeti, tele meče ti. Běží zpět do mlýnice. Chce mleti, leč nemůže žernov se nehne. Přišli mléči i chtěli mlíti a zdravili: „Dobré deň.“Tu zaklel mlynář hlasem strašlivým a utekl z mlýnice. A lidé s hrůzou viděli, že kola se točí, ale že nemohou semleti ani zrnka. Uleknuti opustili kletý mlýn a míjeli ho. Mlynář zběsile pobíhal ve mlýně i kolem potoka, od rána do večera a neustále naslouchal osudnému volání utopené babičky a bučení krávy i mečení telete. Ani v noci neměl pokoje. Vstával a běhával kolem mlýna, šeptaje nesrozumitelná slova. Byl opuštěn. Sám a sám trávil v zoufanlivosti svůj čas ve mlýně. Jen soucitní lidé nosili mu jednou za čas něco k snědku. Třicet let minulo. Třicet let točilo se mlýnské kolo neúnavně bez přestání, avšak ani zrnka ve mlýně se neumlelo. A třicet let pobíhal mlynář smyslů zbavený kolkolem a naslouchal příšernému volání, ozývajícímu se z potoka, u lávky, se všech stran, i strašidelnému šepotu v kole: „Má kravička — má kravička!“Jednoho dne po třiceti letech zastavil se mlynář zsinalý, na kost vyhublý a zíral nepohnutě v roz­vodněný, hučící potok. Šediny mu větrem vlály, rty se mu chvěly a zašeptav: „Počkej — vytáhnu ti tvou kravičku“, vrhl se do potoka. Vody potoka zahučely, zašuměly a vysoko se vzedmuly, jako tehdy; – a jako tehdy se kolo skří­potem zatočilo a – zastavilo. Ale pak náhle vesele se počalo točiti a ve mlýně se ozval rázem starý, milý klepot. Ve mlýnici pohnuly se kameny a opět mlely. Mlely krásně a čistě, mlely po třiceti letech opět. Zase tu byl veselý krajánek, rozpustilý prášek a zpěv se rozléhal mlýnici. Zase přišli mléči a zdravili „dobré deň“ nového mlynáře, hodného a přívětivého, který bodře děkoval. I mlýn byl nový, pěkný, obílený, s okny plnými květináčů.

Na louce vystavěla si kněžna švýcarský domek dřevěný, kam často zajíždělo panstvo, aby tu strávilo příjemné letní den parný. Dávno již nežije ta, která dala zbudovati vilu, ani její děti, ba ani vnu­kové. Opuštěna stojí tu budova, kolem níž projíž­dějí dnes již její pravnuci. A místo staršího mlýna stojí tu nový moderní mlýn válcový. A je tu šum i ruch. Turistů mnoho. Hluku dost. Staré kolovrátky – gramofon – směsice hlasů lidských, hrčení povozů, to vše se mísí a střídá a odráží se od bělošedých skalisk, která jediná tu stojí nezměněna.

Mohlo by se vám líbit...