O spravedlivém soudu

05

 

Kde se to stalo: ve městě Blansku
Kdy se to stalo: před více než sto lety

Stalo se jednou, že šnečka Krasíka probudila zima. Ne sice taková, jako bývá v prosinci na Vánoce, ale přece jen pocítil chlad. Polekal se, protože šneci nemají zimu rádi, a rychle vyhlédl z ulity ven. Zjistil však, že chlad nepochází ze studeného povětří, i když léto venku taky zrovna nebylo.

Foukal vítr a spadané pestrobarevné listí poletovalo a stoupalo až kamsi k zamračené obloze. Vypadalo to, že se brzy spustí pořádný podzimní déšť. Pak se Krasík podíval dolů a překvapením zkoprněl. Probudil se totiž na hlavě jakési sochy. Ne bílé, mramorové, ale černé a kovově studené. Socha byla litinová a představovala velmi hezkou dívku s velkým džbánem vody, který držela na rameni.
Jenže dívka byla nehybná, chladná a Krasík by z ní nejraději slezl na zem. Ale ani ta právě nezvala k procházce v trávě mezi voňavými květinami. Byla tam jen kamenná dlažba, a když se Krasík rozhlédl, uviděl, že je na nádvoří nějakého zámku. Uprostřed stála nádherná kašna a spatřil i další kovové sochy u zámecké brány. Napadlo ho, že se snad ocitl v zakletém zámku, kde nějaký zlý čaroděj všechny lidi proměnil v sochy. Tušil, že to bude den plný dobrodružství a možná bude záležet jen na něm, zda se mu podaří čaroděje přinutit, aby ty lidi znovu oživil. Pak se však podíval lépe a uviděl, že u brány zámku stojí stráže. Ne sochy, ale skuteční živí strážci. Od brány se ozýval hluk, spousta lidských hlasů, které cosi vykřikovaly a dožadovaly se vstupu.

Po chvíli strážci otevřeli bránu a na nádvoří se nahrnul dav lidí. Vypadali zvědavě, jako by na něco čekali. Šneček Krasík netušil nač, ale najednou dostal strach, že ho na hlavě sochy někdo uvidí. Co když ho chytí? Co s ním pak bude? Sotva na to pomyslel, už ucítil teplo lidské dlaně. Chlapec, který ho vzal do ruky, však vypadal docela mile.
„Šnečku, jak ses dostal na tu sochu? Vždyť ti tam musela být zima,“ řekl chlapec.
„Jsem šneček Krasík a jsem kamarád všech dobrých tvorů,“ chtěl mu říct Krasík, ale chlapec pokračoval: „Vím, neřekneš mi nic. Ani své jméno. Já jsem Dobeš, ale ty mi jistě nerozumíš. Šnečkové přece neumí mluvit lidskou řečí. Tak tě aspoň trochu zahřeju.“
Samozřejmě, pomyslel si Krasík. Když lidé šnečí řeči nerozumí, jsou přesvědčeni, že mluvit ani neumíme a nechápeme, co říkají. Ale jinak byl Krasík spokojený. Kdesi v koutku duše cítil, že mu chlapec Dobeš nic zlého neudělá a může mu důvěřovat. Do zámku s bílou hodinovou věží proudilo stále více a více lidí.
Když už zaplnili celé nádvoří, zazněl ze zámeckého ochozu jasný zvuk trubky. Všichni ztichli a vzápětí se ozval hlas rychtáře.
„Ctihodní měšťané Blanenští! Přišli jste sem dnes, abyste se stali svědky soudu nad dvěma lakomými muži a jejich ještě lakotnějšími manželkami. Každý člověk, ať už chudý nebo bohatý, musí nést následky svých špatných činů. Tak káže spravedlnost!“
Lidé přikyvovali hlavami, že rychtář dobře praví. Byl by toho určitě řekl víc, ale v tu chvíli se rozpršelo. Z těžkých mračen padaly chladné kapky a lidé začali nespokojeně reptat. Rychtáře déšť zaskočil, ale pak k němu přistoupil jakýsi pán ve vysokém klobouku, cosi mu pošeptal do ucha a rychtář prohlásil: „Jelikož prší, soud se bude konat ve velkém sále. Pojďte tedy nahoru, ale pospěšte si. Všichni se do sálu nevejdete.“

Když to chlapec Dobeš slyšel, opatrně sevřel Krasíka v dani, aby mu nevypadl, a rozběhl se do sálu. Protlačil se davem lidí, proběhl nějakou chodbou, a spěchal po schodech nahoru. Utíkal velmi rychle, protože chtěl ten soud moc vidět, a tak se mu podařilo do sálu doběhnout jako prvnímu. Celý udýchaný si našel místo, odkud bylo vidět na tři velká křesla. Za ním se už hrnuli další lidé, ale ti jako by zapomněli, proč sem přišli. Všichni zírali nahoru na strop. Obdivně vzdychali a pokyvovali hlavami. To proto, že zámecký pán dal u těch nejlepších mistrů zhotovit nový, dřevěný a nádherně vyzdobený strop. I Krasík vytáčel hlavu na všechny strany, aby mu nic neuniklo, neboť na zámku ještě nebyl. Velmi se mu tu líbilo.
Sál se brzy naplnil a do křesel usedli tři muži v černých talárech. Jistě páni soudci. Nakonec před ně přivedli dva muže a jejich manželky.
„Čím se provinili tito lidé?“ zeptal se soudce s kulatou tváří, který seděl uprostřed.
„Slavný soude,“ řekl rychtář, který také předstoupil před soudce,“ jeden z těch mužů je švec. Včera ráno přijel s vozem k švestkové aleji, která lemuje cestu z města, a očesal všechny švestky. Druhý z těch mužů je krejčí. Když viděl, co udělal švec, řekl o tom své ženě. A krejčího žena hned utíkala k ševci. Velmi se zlobila, protože všechny ty švestky chtěla ze stromů očesat ona, aby z nich uvařila povidla. Pohádala se i s ševcovou ženou a pak jí ty švestky vysypala z vozu na zem. Neskončilo jen u hádky. Krejčího žena se s ševcovou porvaly. To už k ševci doběhl i krejčí, a tak se o ty švestky mezi sebou pohádali a poprali i chlapi. Nakonec všichni vzteky šlapali po švestkách a úplně je rozdupali.“
„A co se od soudu žádá?“otázal se soudce.
„Soud ať rozhodne, čí to byla vina a jaký ho čeká trest.“
Když to rychtář řekl, tři soudci dali hlavy dohromady a cosi si šeptali. Šneček Krasík zatím pozoroval ševce, krejčího a jejich ženy. Nešlo mu do jeho šnečí hlavy, kde se v nich bere tolik zloby, že se kvůli švestkám dokázali tak pohádat.
Všichni zatím čekali, jak soudci rozhodnou.
„Ševče, víš, komu patří švestky, co rostou v aleji u silnice?“ zeptal se po chvilce soudce s kulatou tváří.
„Čí by byly? Toho, kdo si je natrhá,“ zabručel švec, ale bylo vidět, že se stydí. Hlavu měl skloněnou a zíral na špičky svých parádních bot.
„A co si myslíš ty, krejčí?“ otázal se soudce druhého muže.
„Kdo ví, švestky snad patří všem,“ pokrčil rameny krejčí, až se mu zavlnil jeho pěkný kabát, který si jistě sám ušil.
„A co vy, ženo ševce a ženo krejčího, vy si to také myslíte?“ Obě na soudcovu otázku mlčky přikývly.

„Nuže, poslyšte, co o tom všem soudíme my,“ pravil soudce a v sále bylo najednou tak ticho, že by bylo slyšet i mouchu létat. „Jsou lidé bohatí a jsou i chudí. Vy zrovna chudí nejste. Máte dobré řemeslo, neboť šaty i boty potřebuje každý. Lidé k vám chodí, dávají vám peníze, jen aby byli obutí a pěkně oblečení. Můžete si na trhu koupit tolik švestkových povidel, kolik jen chcete. Jenže vy jste se porvali o to, co patří všem. O švestky, ze kterých si trhají i chudí. Očesat všechny, to je chamtivost. Dokonce jste švestky raději rozdupali, než abyste se podělili. Nyní si už na nich nepochutná žádné dítě, žádný pocestný, ba ani žádní ptáci, kteří nám dělají každý den radost svým zpěvem.
Byli jste pyšní a starali se jen o sebe. Aby se to změnilo, od nynějška se budete muset starat i o druhé. Přišel podzim a ve městě je plno spadaného listí ze stromů. V zimě bude zase spousta sněhu. Od zítřka budete zametat všechno listí a v zimě zas odklízet ze všech ulic sníh, aby se lidem chodilo dobře. Bohatým, i chudým,“ uzavřel soudce s kulatou tváří svůj rozsudek a v sále to pořádně zašumělo.
Švec, krejčí a jejich ženy nevěřícně kroutili hlavami. Jistě čekali, že dostanou nějakou pokutu, zaplatí ji, a budou mít klid. Soudce jako by četl jejich myšlenky a dodal: „Smyslem soudu není lidi pokutovat nebo zavírat do věznic. Smyslem soudu je přivést lidi k rozumu, aby se polepšili. Dokud tomu tak bude, bude se i v našem městě dobře žít.“

Když všichni odešli, zůstal v sále jen chlapec Dobeš s Krasíkem v dlani.
„Co s tebou šnečku?“ ptal se Dobeš, přestože byl přesvědčený, že mu Krasík nerozumí. „Víš co? Vezmu tě k nám domů a dám tě do květináče. Tam ti zima nebude a možná si i pochutnáš na lístcích květin,“ rozhodl se a jak řekl, tak i udělal. Když vycházel ze zámku, Krasík se ještě jednou podíval na nádherné kovové sochy, o kterých si myslel, že jsou to zakletí lidé. Ale byly to jen sochy, sochy z kovu, krásné, i když studené. A po chvíli, jak si ho chlapec nesl domů, viděl, že i město je velmi pěkné a plné spokojených lidí. Jak by taky ne. Vždyť kde vládne pořádek a spravedlnost, tam se žije dobře.

Byl jsi někdy v Blansku? Pokud se tam vydáš na výlet, určitě se jdi podívat do zámku. Na nádvoří uvidíš kovové sochy z litiny, o kterých si Krasík myslel, že jsou to zakletí lidé. Dokonce můžeš jít i do místnosti, kde se konal soud s lakomým ševcem, krejčím a jejich ženami. Můžeš si prohlédnout i ten krásný dřevěný kazetový strop, který v pohádce lidé tolik obdivovali. K vidění tam toho najdeš mnohem víc. V zámku je totiž muzeum, kde se mnoho dozvíš. Jak kdysi žili pánové, jaká je krásná příroda v okolí a jaké jsou poblíž i jiné hrady. Můžeš navštívit i tajemnou chemickou laboratoř barona Reichenbacha. V muzeu ti o něm jistě rádi popovídají.

Mohlo by se vám líbit...