O ZALOŽENÍ VELEŇOVA A BOSKOVIC

Rod pánů z Boskovic byl slavným moravským rodem starožitným. Zakladatelem jeho byl prostý muž, nuzný ptáčník, jménem Veleň. Jeho dřevěná chata stávala tam na kopci naproti starému hradu boskovskému.

Kopec onen byl hustě porostlý statným lesem. A na jeho nejvyšším bodě míval Veleň čihadlo a chytával ptáky. Tím se nuzně živil.

Na kopci leží dědina, jejímž zakladatelem byl Veleň, a kteráž se po něm jmenuje Veleňovem.

Když nuzný ptáčník tak sám a sám sedával u svého čihadla, obklopen lesní tišinou, nenapadlo ho, že kdysi zbuduje vesnici a hrad a založí znamenitý rod, který rozkvete a proslaví se vlastenectvím, bo­hatýrskými skutky i ušlechtilostí ducha. Netušil, že z jeho rodu vyjde po přeslici slavný Moravan, náš Karel ze Žerotína, jehož matkou byla Mariana z Boskovic, dcera Ladislava Veleňa a Bohunky z Lipého. I mnohá ušlechtilá jiná paní vyšla z rodu Veleňova. Známa jest Marta z Boskovic, ochránkyně Moravských bratří, jejichž staré památky v Bosko­vicích dosud věstí, že tu obývali a působili pod ochranou znamenité Marty.

O tom všem ovšem chuďas Veleň netušil ničeho a snil pouze skromný sen, kdyby měl prostý, čistý domek, kousek pole, malé jen hospodářstvíčko, aby nemusil ptáky chytat a prodávat.

„Ach“, povzdychl si z hluboka, „to je jen sen — jen sen“, a vstal, aby vyprostil úpěnlivé křičící sojku, chytivší se v osidlech.

Pronikavý skřek k smrti polekaného ptáka přehlušil kroky, šustící suchým listím.

„Nekřič, hloupá — nic ti neudělám“, hovořil s lapenou sojkou dobrosrdečný ptáčník a hladě ptáka, nesl ho do chaty, když tu proti němu z lesa vystoupil jakýs cizinec v nádherném loveckém úboru.

Veleň se nemálo ulekl. Vždyť ho na jeho samotě nikdy nikdo nevyhledával, leda že nějaký uhlíř, a to zřídka kdy, si došel k němu pro doušek vody, nebo trochu mléka. A tu najednou blížil se k němu jakýs statný a urozený pán.

Pokud Veleň mohl pozorovati, byl cizinec velmi unaven, jeho šat byl zaprášen, v jeho tváři zračil se nepokoj, ano i strach.

Lovec přistoupil k Veleňovi, vzal ho za ruku a tázal se kvapně: „Rci, dobrý muži, kde jsem? — Bloudím již dlouhou dobu v těchto lesích a nemohu nalézti cesty ven. Pronásledoval jsem černou zvěř a zabloudil jsem.“

„Jsi, urozený pane, u chudého Veleňa, ptáčníka,“ řekl Veleň prostě a vlídně uvítal hosta. Zval ho, aby si odpočinul, řka: „Vejdi, prosím, pod mou nuznou střechu, neostýchej se vstoupiti. Dbám čistoty a rád ti poskytnu občerstvení. Jsi zajisté unaven a hladov.“

„Marně hledám cestu z lesa. Jak daleko mám do údolí svitavského? Doprovoď mě tam za dobrou odměnu.“

„Ach, pane, dnes nemožno již, aby ses odtud na cestu dal. Jsi unaven a pozdě již. Slunce zapadlo, a večer se kvapem blíží. — Noc je teď tmavá, neboť měsíc pozdě vychází a nad to bouře se blíží“, pravil Veleň a ukazoval na mračna černě vy­stupující na západní straně. „Nemožno sejíti dolů.“

„Máš pravdu“, odvětil mladý lovec, na němž Veleň mohl svých očí nechati.

„Nepovrhneš-li mou skrovnou večeří a mým chudičkým přístřeším — vejdi ke mně a milerád tě pohostím. Rád dám, co mám. Přenocuj u mne a ráno rád tě dovedu, kam ti bude libo.“

Vznešený host, který nebyl nikdo jiný, než sám kníže brněnský, s radostí přijal upřímně nabízené pohostinství bodrého venkovana. Byl rád, že si odpočine, že se občerství a že jest zbaven starosti, jak a kudy mu bude jíti, aby se vrátil bezpečně ke svým lidem. Usedl na nízké sedátko před nuznou ptáčníkovou chatou, oprášiv si dříve oděv a dal si znamenitě chutnati na černém chlebě, čerstvém má­sle a sýru, kteréžto věci Veleň přinesl na dřevěných talířích; pak nalil do kamenného hrnéčka z dřevěné nádoby studeného mléka a podával je hosti se slovy: „Zde, pane, je čerstvé kozí mléko. Tamhle — mám dvě kozičky, které mi dávají hojně mléka.“

„Jsi dobrý muž. — Bůh ti za to žehnej“, řekl kníže a vyzval Veleně, aby si přisedl a pohovořil s ním.

„Hned, pane. — Jen co vody na ohniště posta­vím, abych ti teplou lázeň připravil.“

Kníže se vlídně usmál a řekl: „I toho ty mně poskytneš? Věru toť znamenité a více, než bych byl mohl zde v té samotě a pustině očekávati?“

„Nemysli, pane, že je zde pustina“, řekl Veleň prostě. „Je tu samota, ovšem, ale pusto nikoliv. Je zde krásně. — Živo. — A kde je příroda, kde je Bůh — tam není pustina.“

Kníže s podivem se zahleděl na ptáčníka a díval se za ním, když vešel do chaty.

Veleň rozdělal oheň. Přistavil kotel vody, do níž naházel vonných bylin pro osvěžující lázeň a po té se vrátil k hosti a hovořili spolu srdečně a vesele. Kníže poznal ve Veleňovi nejen poctivého muže dobrého, ale i druha bystrého a hned na prvníkráte si ho zamiloval. Bavil se s ním rád a hovořili spolu také o velmi vážných věcech.

„Pověz mně, Veleni, není ti zde smutno, když trávíš tak život sám a sám po celé dny?“

„I není, vznešený pane. Hovořím sám s sebou, s ptáky — se zvěří i se svými kozami. Někdy přijde tichounce srna až k mé boudě, a tu se ani nehnu, abych ji nevyplašil. Dívám se na ni, a ona pak se podívá také na mne. Věř, pane, srny mne znají. Ony vědí, že jim neublížím. Ale ovšem, když mi sem černá přiběhne, tu zaženu. Dělá mnoho škody, rozryje půdu, až běda!“

„Nu, a nemáš nijakého přání?“ „Hm“ — usmál se Veleň, „měl bych. Přál bych si, kdybych měl kousek té půdy, na níž stojí moje chata, aby mne odtud nikdo zahnati nesměl. Musíš vědět, pane, že jsem si tu svou boudu na cizí půdě vystavěl.“

„Nu, a komu náleží tento pozemek?“

„To všecko náleží knížeti moravskému.“

„A znáš knížete?“ ptal se kníže s úsměvem.

„Neznám. Kdepak? Jak bych přišel k tomu, viděti ho tváří v tvář? — Vždyť nemám času na­zbyt, ani peněz, abych se do hlavního města vypravil a tam někde čekal, abych ho uviděl.“

„Slyš, příteli“, řekl kníže, „až přijdeš do Brna, navštívíš mne tam, ukáži ti knížete.“

„Když vzácný pán do voli ti ráčí, osmělím se. Kterak to však přišlo, že jsi tu v našich lesích mohl zablouditi ? — Jsi odtud daleko domovem?“

„Daleko? — Nu, jak se to vezme. — Byl jsem na lovu se svou družinou. Tu uviděl jsem velikého černého kance. I pustil jsem se za ním do houštin dál a dále, a moji lidé nepozorovali, co činím. Sám jsem si nepovšiml, že se vzdaluji více a více, až jsem se dostal do neznámých končin. Chodil a bloudil jsem po lesích, noc mne překvapila v lese a zase časným jitrem jsem hledal darmo cestu, až jsem přišel naštěstí sem k tobě. Snad bych byl zahynul, nebo mohl jsem se sraziti s některým divokým turem či medvědem — sám a sám s nedostatečnou zbraní.“

„Medvědů je tu již málo“, mávl Veleň rukou, a pohlédnuv k nebi, pravil: „Hle, pane, bouře je tu. Hned začne pršeti.“ A jakoby v odpověď, počaly skutečně veliké kapky padati, a v mracích zahřmělo. „Pojď, pane. Lázeň bude teplá, a připravím ti lože.“

Kníže vstal a následoval Veleně do chaty, velmi jednoduše zařízené. Tím více bylo mu s podivem, že v tak prosté domácnosti nalezl přece dosti pohodlí. I občerstvující koupel!

Veleň obsloužil svého hostě, seč byl a uměl. A když vzácný cizinec z lázně vyšel, přinesl Veleň i hřeben a pročesal mladému lovci dlouhé kadeře.

„Jak je to krásné býti vznešeným pánem“, hovořil prostodušně, „nositi tak pěkné vlasy, jako hedbáv jemné, tak drahocenné prádlo a nádherný oděv. Inu — zde na vrchu, v lesích stačí mně, pravda, moje hrubá košile a vlněná halena, pro zimu můj ovčí plášť“, smál se upřímně.

A s ním smál se i kníže a srdečně mu potřásal mozolovitou rukou, když se odebral na prosté lože z mechu a suchého listí, pokrytého pouze zvířecí kůží. Mezitím byla již bouře přešla, nebe se vyjasnilo a zazářilo miliony hvězdami, které se kmitaly a jakoby zvědavy, nakukovaly skrze vrcholky stromů do okénka knížeti.

Veleň ulehl venku na lavici, zamotav se do své houně a spal znamenitě. I kníže tvrdé usnul po na­máhavém bloudění a ráno, když se probudil a uvědomil si, kde se ocitá, doznal si v duchu: „Ba věru, ani ve svém nádherném loži jsem se takto znamenité a spokojeně i klidně nevyspal.“

Veleň když zpozoroval, že host již vstává, pospíšil, aby mu podal čerstvé vody a snídani. Rád mu pomohl při strojení. Brzy vydali se na cestu, a Veleň vyvedl knížete z lesů, a když přišli na povědomou knížeti již cestu, tu se rozloučili.

„Slyš, Veleni“, řekl kníže, „přijď do Brna, jdi do hradu a tam u vrátného se vykaž svým jménem a hřebenem, jímž jsi mne učesal. Nařídím již, aby tě přivedli ke mně.“

„A uvidím knížete?“ ptal se Veleň rozradostněn.

„Ovšem že. To ti slibuji. A odměním tvou po­hostinnost pohostinstvím.“

„Jsi příliš laskav, pane. — To nebylo nic. Zdaž znáš naše staré přísloví? — Naše prabába již říkávala: Host do domu, Bůh do domu.“

„Jsi hodný, hodný muž, Veleni. Nezapomenu nikdy tvé laskavosti a dobrodušnosti. Bůh s tebou!“

Ještě jednou potřásli si ruce, kníže a ptáčník, načež se rozešli, každý svým směrem.

Po několika dnech vydal se Veleň na cestu s množstvím ptáků, které na trhu v Brně prodal. Pak šel do hradu. Vrátný u vrat a ozbrojení lidé před hradem zevlující ho nechtěli vpustiti a obořili se na něho: „Co tu hledáš? — Zde nic není pro takové lidi.“

Veleň marně jim vysvětloval, že je pozván od vzácného pána, jehož ve své chatě hostil, po němž se doptával. Nikdo mu rozuměti nechtěl, a hrubě ho odmítali. Veleň si již nevěděl rady. Tu si však vzpomněl na hřeben. I vyňal jej a ukázav vrátnému, řekl: „Tu, mám se vykázati touto věcí a prý mne již k němu zavedete? Jsem ptáčník Veleň.“

„Proč jsi se s tím nevytasil hned? To je něco jiného. Pojď tedy“, a vrátný zavedl ho do hradu. Tam ho odevzdal sloužícím, a ti Veleně zavedli do nádherných komnat a kázali mu, aby tu čekal.

Veleň mohl všude oči nechati. I myslil si, to že musel být tuze vznešený a bohatý pán, kterého hostil, když tak nádherné bydlí v samém hradě. Jisté je to některý šlechtic, blízký knížeti.

V tom rozevřely se dveře, a sloužící oznamovali: „Kníže přichází“.

Veleň div nevykřikl radostí, že uvidí samého knížete. A když vešel, přívětivě se na Veleně usmíval, tu tento k němu běžel a podávaje mu ruku, za­šeptal: „Pane — pane — kníže prý přichází?“

„Ano, příteli. Já sám stojím před tebou.“

Cože?“ vykřikl Veleň a chvěl se na celém těle — „ty, pane — tys kníže sám — tys dlel pod mou bídnou střechou — ó!“ — a pokleknuv, chtěl mu ruku políbiti.

„Ne tak. Vstaň a usedni ke mně“, řekl kníže laskavě k dojatému Veleňovi. Zavedl ho ke kožené lenošce, usadil ho tam a hovořil s ním srdečně tak, jak s ním byl mluvil v jeho boudě. Posléze řekl: „Chci ti nejen za tvou pohostinnost vděčiti, nýbrž i tvou dobrotu odměniti. Daruji ti celý onen vích, na němž tvé čihadlo stojí. I celé okolí s horami a rovinami, neboť vím, že všeho dobře použiješ a rod dobrý, šlechetný si založíš. K těmto statkům však tě ve stav zemanský povýším a za erb ti bílý hřeben o sedmi zubech s poduškou a věníky v černém poli nositi dovolím. To na památku, žes vše to v lázni mně podal.“

Veleň byl všecek u vytržení nad takovou laskavostí a blažen z tak bohatého daru.

Vrátil se rozjařen na svůj vrch a tam vrhnuv se na kolena, děkoval Bohu za všecko to dobré. Slíbil si svatosvaté, že bude vždy dobrý, poctivý a nikdy nezpyšní. Na svém vrchu založil pak Veleňov s hrádkem na blízku, jehož stopy ještě před několika desítile­tími obyvatelé dědiny ukazovali.

Později byl na protějším kopci vystavěn jiný hrad, který prý Veleň nazval Boskovice, a to proto, že když příhodné místo ke stavění hradu hledal a bos chodil, trn sobě do nohy zaryl a bolestně vykřikl: „Nepůjdu boskovice“, z čehož prý povstalo pojmenování hradu i města. Ovšem je tato pozdější pověst pouhý výmysl, pouhá slovní hříčka, nic více.

Mohlo by se vám líbit...