ODSOUZENEC V MACOŠE

Za doby staromoravské, když ještě vládli králové Velké Moravě, řádil v zemi strašný drak. Pustošil zemi, ničil celý kraj, požíraje zvířata, ba i lidi.

Obyvatelstvo žilo ve stálém strachu a hrůze. Neboť nikdo nemohl obludu zdolati, nikdo nevěděl, kde drak přebývá, kde se za noci skrývá. Náhle se někde objevil a pohubiv mnoho zvěře i lidí, opět zmizel. Letěl povětřím vysoko a podobal se velikému mračnu.

Někteří lidé se proto domnívali, že někde v oblacích bytuje, jiní však tvrdili, že se do země propadá. Nejeden statečný mladík chtěl dobýti vavřínů, a proto si vyjel, aby draka vyhledal a zahubil; však když se mu podařilo obludu nalézti a utkati se s ní v nerovném boji, buď zahynul, nebo nemocen z otrav­ného dechu nestvůry, vrátil se s nepořízenou a zahanben domů. Takové nezdary zastrašily kde koho a nikdo již nechtěl s drakem bojovati. Lid ustrašen a zarmoucen bál se vyjíti na pole a do lesů. Nebylo rodiny, v níž by nebyli oplakávali dítěte, otce neb jiného člena, jehož ohavný drak byl pozřel. Darmo přinášeli lidé oběti bohům spásy, darmo je volali ku pomoci a ochraně. Drak neopouštěl země, pustošil, kazil a hubil ji stále.Stalo se tehdy, že dva přátelé, synové zemanských rodu se nepohodli a ve hněvu zbraní na sebe udeřili.Starší, jménem Obešlík, horkokrevný a divoký, vrazil příteli nůž do srdce takovou silou, že okamžitě sklesl mrtev k zemi. To spatřiv Obešlík, vzpamatoval se a litoval svého přenáhleného činu. Ale lítost nevzbudila mrtvého k životu, nenapravila, co se stalo. Smrt přítelova vznítila hněv celé jeho rodiny, a Obešlík věda, že bude stíhán pomstou bratří a přátel zavražděného, prchl do pustých lesů, kde opuštěn sám a sám zoufale bloudil. Jakmile však ho počal hlad a zima trápiti, přibližoval se k příbytkům lidským, aby si chleba a noclehu vyprosil. S počátku se mu dobře dařilo, ale když cáry s něho visely a vlasy rozcuchané a vous nečesaný dodávaly mu vzezření divokého zbojníka, zavírali lidé před ním dveře, nedůvěřujíce tulákovi.Obešlík upadl v hroznou bídu. Aby se nouze a hladu zbavil, přepadával zákeřně cestující a obíral je. I stal se tak postrachem celých krajů, a lidé žalovali na něho u krále.

„Hoj, což není dosti na tom, že drak pustoší zemi, ještě také můj poddaný páše zlo? Dejte vyhlásiti, že ten, kdo přivede mně lupiče, dostane velikou od­měnu,“ zvolal král rozhněván. Nastala divoká honba na zákeřníka, v němž dávno tušili Obešlíka, a po dlouhém stíhání zajali ho a dovedli ke králi. „Ha, tož ty pášeš zločiny? Není dosti na tom, že jsi zavraždil statečného mládence? Zemřeš, avšak nikoliv mečem! Spustíte ho do hluboké pro­pasti nedaleko města Perunova, nechť tam zhyne hladem!“ Tak rozhodl král. Nepřátelé Obešlíkovi zajásali, citlivější se hrůzou zachvěli, neboť příšerné to bylo místo. Z propasti nebylo východu. Tam zahynouti musil každý. Obešlík byl svázán, zbičován a veden ke strašné propasti. V cáry oděný kráčel smutně k místu, které se mělo státi jeho hrobem. Zástup lidí doprovázel odsouzence. Obešlík, ačkoliv poslední dobou vedl bídný život, bál se přece v pověrečném strachu smrti, již mu podstoupiti bylo v těchto opuštěných místech. „Jistě“, bědoval, „tu sídlí běsové a já stanu se jejich obětí. Roztrhají mne, umučí. Vyssají z mého srdce krev.“ Když přistoupil na pokraj hlubokého jícnu, přivázali mu jeho průvodčí pod ramena silné provazy a kázali, aby sebou hnul. Nechtěl, vzpíral se. Tu však jeden ze zástupu přistoupil blíže a shodil ho nemilosrdně s kraje. Obešlík houpal se ve výši nad propastí a rychle byl spouštěn. V úzkostech se chvěl, padaje dolů a volal bohy na pomoc. Jeho strach každou chvílí vzrůstal; on, otužilý v bojích, ve svízelích života, ztrácel mysl, jakmile se počal kymáceti a točiti, a než byl na dně, ztratil docela vědomí. Ani nevěděl, že jest již dole, že jest provaz přetnut, že za živa pohřben leží hluboko, hluboko ve studeném polotemném hrobě, sám a sám. Když přišel k vědomí, nevěděl, kde se nachází a bdí-li či sní. Ležel na studeném mechu. Skalní stěny ho obklopovaly, a z nich zely příšerné, černé otvory. Slyšel hukot prudce tekoucí řeky, naslouchal dychtivě, ale nikde nic, jen jednotvárný hluk. Vyskočil. Uvědomil si, že jest v hlubině, z níž východu není. Strach a hrůza se ho zmocnily a v zoufalém pobíhání jal se prohledávati svůj hrob.

Pobíhal kolem dokola a hledal východu. Tam šplhal po skále nahoru, jinde lezl do děr a zašel hluboko do jeskynních chodeb. Leč marně. Nikde východu, nikde spásy nenalézal. Strašná beznadějnost se ho zmocnila. I usedl na balvan a zakryl si obličej rukama, aby neviděl strašný ten kout, v němž ja­koby všechen život hynul. Nebylo tu živočicha. Jen vybledlé, vyschlé jakési kosti pohozeny tu ležely. „Jak sem přišly? Byly to kosti člověka či zvířete?“ pomyslil si Obešlík. Vstal a jal se opět prohlížeti své vězení. Odevšad čišel na něho chlad, a řeka hučela, stále hučela, tak jednotvárně, bez přetržení, bez ustání. Úzkost jeho rostla. Jal se křičeti a o pomoc volati. Avšak jeho hlas zanikl bez odpovědi a jen odněkud z neznáma jakoby posměšně vracelo se k němu jeho vlastní volání. Umlkl a schoulil se za balvanem. Myslil, že běsové, zlí skřítkové a všeliké jiné zlé božstvo se mu posmívá.

Dole byla již hustá tma. Pohlédl vzhůru, ale tam nad propastí ještě zářila modrá obloha a okraje skalnatého hrobu nahoře růžové se zabarvovaly. Vzduch nad nimi se teplem chvěl. On však dole zi­mou se třásl. Se skal splývaly dlouhé mechy jako třásně a černaly se, podobajíce se smutečním rouchům.

A stromy vrhaly podivné stíny, tak příšerné a tajemné. A nikde východu a nikde záchrany. Naznak ležel a toužebně hleděl jen tam vysoko, kde život byl a svoboda. Po chvíli povstal, usedl a zavřel oči.

Pojednou uslyšel zvláštní šum nad sebou. Podíval se, a ejhle, jako by mrak s nebe se utrhl a letěl dolů. Zaradoval se. Myslil, že bohové vyslyšeli jeho prosbu a posílají mu pomoc. Jaké však bylo jeho zklamání, když poznal, že není to mrak nýbrž obrovský drak. Hrůzou div nezkameněl, jak se ulekl. Rychle zalezl za balvan a skryl se, jak mohl. Strašná obluda sletěla na dno, zatočila se, složila obrovská svá šedá křídla, položila ohavnou hlavu na přední tlapy a zavřela červené oči. Lehla právě před balvan, za nímž se Obešlík ukryl.Obešlík když zpozoroval, že se drak nehne, po­díval se na nestvůru blíže. Mezitím vyšel měsíc. Jeho paprsky zabloudily až na dno propasti a ozářily hlavu drakovu. S úža­sem hleděl Obešlík na spícího netvora a prohlížel ohyzdnou jeho hlavu. Náhle sebou trhl, neb spatřil, že má drak pod tlamou na krku měkké místo. Napadlo ho, aby drakovi vrazil v toto místo svůj nůž. Ale bál se přistoupiti blíže. „Aj, což, vždyť umím dobře mířiti“, uvažoval a namířil. V nejbližším okamžiku zasvištěla zbraň vzduchem a zabodla se hluboko do krku šupinatého těla drakova. Drak zvedl líně hlavu, zachrochtal a odplazil se k jakémus šedému kameni a jal se jej lízati. Ihned přestala černá krev z rány drakovy téci, a rána se zacelila. Drak potom se schoulil a klidně spal. Ne tak Obešlík. Díval se udiveně na draka. Šedozelené šupiny drakovy se leskly jako čistá ocel. V polootevřené tlamě svítily ostré velikánské zuby; zavřené oči prozařovaly jakoby ohněm tlustými víčky. Drak klidně spal a Obešlík mu záviděl. Záviděl mu ten spánek a ještě více svobodu. Svobodu, které on, odsouzenec neměl, kterou ztratil tím okamžikem, když přítele zabil. Jak v této chvíli litoval svého činu.

Obešlík upřel toužebně zraky nahoru, k temné obloze, kde plály hvězdy.

Pomalu, tak pomalu odcházela noc. Konečně svítalo. Hvězdy pohasly a brzy první paprsky slunce zlíbaly okraje šedivých skal a vršky vysokých stromů.Obešlík hluboko dole ve chladném a temném svém hrobě se závistí spatřil, kterak skály i koruny stromů se zarděly, jakoby radostným štěstím. Štěstím života. Tou chvílí sebou také pohnul drak. Protáhl se, poklepal ocasem, rozvinul křídla, zatřepetal jimi, zatočil se několikráte dokolečka a vznesl se. Letěl výše a výše, opisuje vždy větší a větší kruhy, až vyletěl z propasti a zmizel. Obešlík osamotněl. Chodil kolem a hledal nějaké kořínky, nějaké plody, pátral po rybách, leč marně. Ničeho nenašel. Pomalu ubíhala hodina za hodinou. Samota tu byla strašná. A pocítil hlad. A opět se blížil večer. Opět uslyšel Obešlík známý šum nad sebou, a drak sletěl dolů. Zatočil se, schoulil a klidně spal. Obešlík pohlížel na draka, i napadlo ho, kdyby si na drakova záda sedl a dal se vynésti z hlubiny?

Co by se as stalo?

Tento nápad se mu zamlouval i přemýšlel o tom dlouho. Leč ráno, když se drak probudil, ztratil od­vahu, a drak odletěl sám. Odsouzenec celý den procházel se po svém vězení. Hlad ho trápil, údy mu zimou křehly. Marné se pokoušel zas a zas dostati se ven. Muka tělesná i duševní vzrůstala každou chvílí, představil si, jakou strašnou smrtí zahyne a pevně si umínil, že se dá drakem vynésti, staň se co staň. Večer sotva mohl již svého druha se dočkati. A drak jakoby schválné dlouho neletěl. Obešlík již myslil, že ani nepřiletí, a poslední naděje ho opouštěla. Konečné uslyšel známý šum křídel a uviděl draka vysoko kroužiti v povětří. Letěl níže a níže, až slétl do propasti a připlazil se ke kameni, lízaje jej chvíli. Pak se schoulil a usnul.

Obešlík opatrné se přiblížil k drakovi a vylezl mu na záda. A když se rozednilo, obluda rozmáchnula křídla a již to šlo; nejprve pomalu, pak rychleji a rychleji vzhůru, výše a výše, až se ocitli v oblacích.

Neletěli příliš dlouho, a drak opět již pomalu spouštěl se k zemi. Letěl níž a níže.

Obešlík díval se, aby včas mohl seskočiti, a jakmile letěli nad kvetoucí loukou, svezl se s drakových zad a zůstal tiše ve vonné trávě ležeti, dokud drak nezmizel. Ach, jak mu zabušilo srdce. Byl na svobodě, na svobodě Rozhlédl se a spatřil krásný úrodný kraj, neda­leko dřevěné chaty. Zamířil k nim a u nejbližší chaloupky zaťukal na dveře. Lidé nemálo se polekali tak časného hosta. Teprve vstávali. A jak se ulekli, když uviděli muže tak sešlého, sotva se vlekoucího. Prvním okamžikem myslili, že mrtvý z hrobu vstal, že je to upír a přišel, aby krev jim vyssál Avšak když Obešlík poprosil o kousek chleba a trochu tepla, zmizel strach dobrých lidí, neboť upíři neprosí o chléb ani o teplo. Hospodyně ho zvala dále a ptala se: „Odkud cestou, chudý poutníče?“„Ach z daleka, dobrá ženo, z daleka. Jsem unaven a hladov“, odvětil Obešlík a vešel do jizby. Poklonil se ohni a usedl na lavici podle ohniska, na němž vařila se polévka.

Zůstal na této samotě několik dní. A když se byl zotavil, vzal silnou sukovici, rozloučil se s dobrými, pohostinnými lidmi a šel. Kam? Sám nevěděl. Šel nazdařbůh. Potkával cestou pastýře ženoucí brav na pastvu. Hráli veselé písně na své fujaře. Žnečky a rolníci se srpy šli na senoseč a zpívali. A všichni když uzřeli Obešlíka, zarazili se a ohlíželi se po něm jaksi úzkostlivé.

Vždyť vypadal tak divoce. Ale těchto dobrých lidí se nelekal. Avšak pojednou uviděl ozbrojence a těch se lekl. Zastavil se, nevěda co má činiti. Náhle se rozhodl a dal se na útěk. Prchal k lesu, ale bylo pozdě. Uviděli a poznali ho. Běželi za ním a volali: „Obešlík — ha — Obešlík!“

„Odsouzenec z propasti? To není možno!“ zarazili se někteří.

„To jest jeho duch!“ v pověrčivém strachu tvrdili a zadrželi své koně.

„Za ním, za ním, chopte se ho!“ velel vůdce, a již cválali ta prchajícím.

Dohonili ho a volali na něho: „Vzdej se!“

Obešlík stanul bez dechu a prosil: „Ušetři mého života.”

„Kterak jsi se dostal z propasti?“

„Zaveďte mne ke králi, vše jen jemu vyjevím, pravil Obešlík.

Bylo mu vyhověno, a spoutaného zavedli ho do Olomouce, kde tehdy král soudu zasedal. Přijel právě z královského Velehradu. Jak se všichni podivili, když uslyšeli Obešlíkovo vypravování a za zázrak pokládali jeho podivné zachránění. Moudří soudcové se radili s králem. Velekněz pátral v tajných znameních a pravil, že bohové chránili Obešlíka a nepřejí si jeho smrti. Král pak obrátil se k Obešlíkovi a tázal se ho: „Víš-li, že odsouzencem jsi a zemříti jsi měl?“

„Vím to, milostivý králi. — Dovol, abych se utkati směl s drakem v boji. Tím chci svou vinu odčiniti. Zvítězím-li, budiž mi odpuštěno. Nepřemohu-li obludy, alespoň zahynu čestně ve službě za svou vlast.“Králi se taková řeč zalíbila velmi. Nařídil, aby se Obešlíkovi dalo vše, co si k boji s drakem žádá.Obešlík si vybral krásnou zbroj, lesklý štít, dlouhé kopí a pádný meč. Také si vzal pěkného koníka a kázal zabíti tele, kůži s něho stáhnouti, nehašeným vápnem naplniti a zašíti. Položil vycpané tele před sebe na koníka a vyjel do boje za časného jitra. Dojel právě známého mu místa, když na východě první kmit ranních červánků se zatřpytil. A když slunce vyhouplo se nad horou, tu již uslyšel šum křídel a uviděl draka, jak opisuje kruhy a spouští se k zemi u hlubokého močálu v lese. Drak mlaskl několikráte a vlezl do vody. Mlátil v ní ocasem a rozvířil vodu tak, že vysoko stříkala.

Koník se plašil a Obešlík měl co dělati, aby ho ukonejšil. Pohnal ho k drakovi.

Konečně také drak spatřil jezdce. Hrozivé pozvedl hlavu, stříhal ušima a mrzuté kňučel.

Obešlík se rozejel, pozvedl kopí a vší silou mrštil po drakovi. Mířil na ono měkké místo, kde již v propasti draka byl zasáhl. I tentokráte dobře mířil. Kopí se hluboko zarylo do drakova krku. Drak zařval a skokem byl na břehu. Pro mokrá křídla letěti nemohl, ale utíkal na krátkých nohách dosti rychle. Obešlík nečekal, až by rozzuřené zvíře přiběhlo až k němu. Seskočil s koně, který se dal na útěk. A nyní rychle vhodil drakovi vycpanou telecí kůži do cesty a sám utíkal, seč byl, až k vysoké jedli, na niž vylezl. Drak se zuřivé vrhl na domnělou kořist a pozřel okamžitě telecí kůži vápnem nacpanou. Potom se přihnal ke stromu, na němž Obešlík seděl. Jal se prackami a ocasem strom podrývati a ostrými zuby kmen okusovati. Obešlík pevně se držel ve větvích vysoké jedle, kterou drak kymácel. Myslil, že bude veta po něm, až drak strom vyvrátí. Uvažoval, jak by se zachránil. Již počala vysoká a silná jedle praskati a se nakláněti. A tu se Obešlík chystal, že včas uskočí, když v téže době počalo vápno v útrobách drakových se hasiti a draka páliti. Drak pocítil nesmírnou žízeň. Zanechal práce, hnal se k močálu a hltavě pil. Úči­nek byl strašný. Vápno vodou zalévané počalo se vařiti. Nadouvalo a pálilo draka tak, že počal řváti a sebou v ukrutných bolestech házeti a zmítati. Jakmile Obešlík viděl co se děje, slezl se stromu, přihnal se k drakovi a vrazil mu meč do otevřené tlamy, z níž se proud černé krve vyvalil. Řev, jaký nestvůra vydávala, bylo daleko široko slyšeti. Hrůza obešla lid, jenž se sem seběhl a slyšel ho. Drak byl za chvíli mrtev. Vápno ho tak nadulo, že praskl.

Lid jásal a tlačil se kolem Obešlíka. Každý ho chtěl viděti a ruku mu stisknouti. Za veliké slávy ho vedli ke králi, jenž ho povýšil do stavu rytíř­ského a dovolil mu nositi ve štítě zeleného draka v modrém poli a nésti jméno Obešlík z Lipultovic. A tak se stal zakladatelem starého a slavného rodu moravského, který však již dávno vymřel. Vítěz Obešlík dal kůži drakovu vycpati a dlouho prý ji na památku v jeho rodě chovali. Později po­věšena byla, tak se vypravuje, v brněnské radnici, kde posud visí a pod názvem, „brněnský drak“ jest daleko široko známa. Ovšem tento brněnský drak není nic jiného než vycpaný krokodýl, seschlý a zčernalý.

Mohlo by se vám líbit...