PANÍ BĚTA Z OSOVÁ

Ctná a zbožná paní z Osova a na Doubravicku, počestná vdova po panu Smilu Osovském, měla pověst moudré, rozmyslné a rozšafné paní. Byla k chu­dině dobrá a štědrá, ke každému laskavá, i požívala všeobecné úcty a lásky.

Když ovdověla, usídlila se v Petrovicích na své tvrzi, aby zde v klidu živa byla se svými sedmi syny a nejstarší dcerou, spanilou Anežkou, proslulou krasavicí.

Paní Běta si nemálo zakládala na své sličné dceři! Střehla ji jak oko v hlavě. Nerada viděla, že se tak mnohý rytíř s nekalou pověstí k ní blíží, ač byl i ze vzácného rodu. Než, tehdy byly zvyky a způsoby i obyčeje rytířstva nevázané, surové a mnohý pevný krásný hrad poklesem mravů byl proměněn v lou­pežnické hnízdo.

Zdálo se paní Bětě, že v Petrovicích, v odlehlejším kraji bude panna více v bezpečí než dole v údolí, kde denně přešlo tolik nevázané roty ozbrojené, kde číhali zákeřní rytířové loupežní na veřejné silnici a přepadávali bohaté kupce. Netušila ubohá paní Běta, když se utekla na tvrz do Petrovic, že právě na blízku sídlí její zhoubce.

Byl to Vok III. z Holštýna, divoký a surový rytíř, jenž uviděv spanilou Anežku, usmyslil si uchvátiti ji.

Spatřiv ji v lese na procházce, chtěl ji unésti. Ale druh jeho, jiný surový pán, ho zadržel a táhna uzdu jeho koně, zakřikl ho: „Voku — zpozdilče! — Pro hladkou tvář panenky ujde nám bohatá kořist. Pospěšme, slunce chýlí se k západu — a víš, že musíme býti dříve v „pasti“ než tam myš vběhne.“

Mínil „pastí“ pověstnou krčmu „u Černé Hory“ a myší bohatého kupce, který tudy pojede a v řeče­ném hostinci dle úmluvy se zrádným sluhou měl pod nějakou záminkou býti zadržen, zavražděn a oloupen.

Pan Vok nerad se podvolil silné ruce kamarádově. Stále se ohlížel po Anežce, jež polekána divokým vzezřením a drzým pohledem Vokovým, utekla se raději domů k matce, aby jí vypravovala, jací lidé tudy jeli mimo.

Paní Běta neméně polekaná, hladila svou dcerušku, tišila ji všemožně a dala se ptáti, kdo asi oni rytířové byli.

„Uháněli tak rychle“, zněla odpověď, „že jsme nepostřehli barvy jejich znaku. Ale, snad nechybíme, když bychom tvrdili, že to byla Holštýnská rota.“

Paní Běta se pokřižovala a poručila: „Nechť zůstanou brány zamčeny, mosty zvednuty a nikoho nevpusťte do tvrze bez mého vědomí.“

„Dobře, paní, tvé rozkazy jsou nám svaty“, řekl hlásný a odešel.

Po večeři sedly si služky s paními ke kolovratu, ale žádná toho večera nezapěla veselých písní. Vypravovaly si, jaké hrůzy páchali rytířové v celém kraji, a každá z dívek věděla něco strašného o panu Voku z Holštýna, takže těm povídačkám možným i nemožným, krvavým a strašným nebylo konce.

Toho večera všichni uléhali se strachem na lože. Domnívali se, že v noci pán Holštýnský se svou ozbrojenou rotou se dostaví a tvrz přepadne. Ale I strach ten byl docela bezdůvodný.

Rytíř Vok z Holštýna neměl v úmyslu přepadnouti nepřátelsky tvrz petrovickou. Chtěl ve vší slušnosti navštíviti počestnou vdovu a požádati o ruku její spanilé dcery. Ani mu v jeho ješitné mysli nenapadlo, že by ho, mocného rytíře, potomka slavného rodu pánů z Holštýna, mohla paní z Osova a panna Anežka odmítnouti. Domníval se, že paní, která nebyla příliš zámožná a měla sedm synů, ráda provdá dceru na Holštýn.

A Anežka? — Po tom pan Vok z Holštýna se ani netázal.

Tak kteréhos dne, když se toho Petrovičtí nejméně nadáli, celkem jsouce upokojeni a těšíce se, že již na ně rytíř z Holštýna pozapomněl, objevil se ve svém nejkrásnějším úboru s četnou, vyšňořenou družinou před tvrzí a žádal býti vpuštěn.

Hlásný dával znamení, že přijíždí host a ptal se, kdo si přeje vstupu do tvrze.

„Spusť mosty, abychom mohli vjeti“, poručil rytíř.

„Vaše ctné jméno a přání?“ volal hlásný, pamětliv jsa přísného nařízení majetnice tvrze.

„Ohlas rytíře Voka z Holštýna a pověz paní z Osova, že si přeji jako soused ji navštíviti“, odvětil pan Vok pánovitě a netrpělivě.

Paní Běta se nemálo ulekla. Ale uváživši vše, bála se odmítnouti rytíře, když přicházel slušně. Poručila: „Nechť se spustí most a brána se hosti otevře“.

Sluha odběhl, a domácí paní nařídila služkám, by připravily víno a pečeni, prostřely v rytířské síni, a čeládka nechť družinu rytířovu pohostí ve dvoře.

Rychle upravila svůj oděv, Anežce nakázala, aby se neobjevila, a vešla do dvorany, kam sluha uváděl již rytíře.

Ten přistoupil k paní Bětě a ukláněl se dvorně.

Paní z Osova ho chladné, ale zdvořile uvítala a ptala se: „Aj, pane rytíři, co vede tě k nám, osiřelým a osamoceným?“

„Paní ctná, dávno již jsem ti chtěl jako soused svou poklonu učiniti, ale dosud pro nával práce nebylo možno“, zahovořil rytíř, snaže se dodati svému hlasu jemnosti.

„Tak — tak?“ divila se domácí paní a nabídla hosti křeslo, podala vína, chleba a masa.

Rytíř zasedl za stůl a jal se hovořiti o všedních věcech, načež uvedl řeč na syny paní z Osova.

„Nejstarší dlí v učení, nejmladší jsou ještě doma. Nejmenší má teprve pět let.“

„Nu a dceru máš, vzácná paní, — proslulou svou spanilostí?“

„Ano, také dceru mám — Anežku“, řekla paní nejistě a rychle podávala rytíři naplněnou sklenici.

„Aj — proč ji ukrýváš? — Věz, že jsem přijel hlavně k vůli této vzácné květině“, zasmál se Vok.

Paní Běta zbledla a srdce jí prudce zabušilo; nicméně ptala se na oko klidně: „Nerozumím ti, pane Voku“.

„Nuže, řeknu ti, milá paní z Osova. Oblíbil jsem si krásnou pannu Anežku a přicházím tě žádat o její ruku.“

„Chraň té Bůh — pane z Holštýna — žádat nemožnou věc. — Mé dítě jest příliš mládo ještě — nepomýšlí na vdavky a — a — nemá věna, pane rytíři, a;—“ zamlčela se v rozechvění.

„O paní — ty se vytáčíš? — Netřeba, aby měla moje nevěsta věna — jsem dosti bohat — více než třeba. — Chci tvou Anežku míti a doufám —

„Ne — ne“, vpadla mu paní z Osova do řeči – „nenamáhej se, pane —tobě své dcery nedám, kdybys měl pětkráte více statků. — Ty požíváš zlé pověsti — nemohu se rozhodnout dáti tobě svou dceru. — Ne — ne — nikdy!“

„Paní — ty mne urážíš!“ zvolal Holštýnský v nevoli, ale mírnil svůj hněv. „Věříš pomluvě! — Avšak, ctná paní — neodpovídáš za sebe — nýbrž za svou dceru. Matka mne odmítá — dobrá. — Ale odmítá-li mne také dcera? — Chci slyšeti z úst spanilé panny odpověď.“

„Anežka nemá dosud vlastní vůle. Je jí teprve osmnáct let“, namítla hostitelka.

„Trvám na tom, paní z Osova, chci slyšeti mínění tvé dcery samé.“

„Mluvme o něčem jiném, pane. A nepokládej mou odpověď za urážku. Sečkej ještě nějaký čas.“

„Nikoliv. — Chci míti Anežku — a nedáš-li mi ji —“. Pan Vok zajiskřil divoce očima, nedopověděv věty. A paní Běta znovu zbledla.

Když pak rytíř na tom trval, aby dala Anežku zavolati, vyhověla jeho přání. Zazvonila a naporučila sluhovi, aby požádal Anežku, by přišla na chvíli dolů.

Anežka vešla, bojácně pohlédla na matku a pak na rytíře.

Byla spanilá jako čerstvý květ jabloňový, rů­žová a svěží.

„Anežko, pokloň se panu rytíři z Holštýna a pověz mu své mínění. Přišel, aby požádal o tvou ruku“, řekla paní Běta důstojně a klidné.

Anežka se uklonila a pozvedši blankytné oči k rytíři, řekla prostě: „Nechci se vdávati.“

„Aj, nejsi první, která takto hovoří. — Každá mladá dívka se upejpá, ale na konec přece se ráda vdá.“

„Mýlíš se, pane rytíři. — Neprovdám se — bez lásky —“ skoro šeptem, zardívajíc se, řekla Anežka.

„Což bys mě nemohla míti ráda? — Posečkám rád, až by tvé srdéčko se ke mně naklonilo —“, řekl rytíř lichotně.

„Ne pane!“ zvolala panna Anežka rozhodné a odtáhla ruku, již chtěl Vok uchopiti. „Tebe pane rytíři — nikdy bych ráda míti nemohla.“

Vztyčila se hrdě a stála tu jako královna.

Rytíř Vok zahořel hněvem, leč opanoval se a pravil klidně: „Rozmysli si to dobře, spanilá panno, a ty, ctná paní, také. — Přijdu opět — touto odpo­vědí se nechci spokojiti. — Odmítneš-li mne však opět, pak —“ pan Vok nedomluvil. Jen oči mu zasvítily.

Ženy zachvěly se pod tímto pohledem. Nicméně pravila Anežka: „Nečiň si naděje, pane, a nenamáhej se —

Paní Běta zastrašena, dodala moudře: „Nepokládej to za urážku, pane rytíři. Moje Anežka jest ještě příliš mladá na vdavky. Sečkej nějaký čas.“

„To je přec rozumnější řeč, paní z Osova. A ty, spanilá, —“ řekl mírněji k Anežce — „dobře to rozvaž. Tak mnohá rytířská panna ráda by podala Holštýnskému ruku a darovala by mu srdce. Paní Běto“, obrátil se opět k paní tvrze, „pošlu za nějaký čas své posly k tobě s dotazem.“

Paní z Osova se uklonila, taktéž Anežka, a nepohlédly již v zamračenou tvář Vokovu, nic dobrého nevěštící.

Rytíř opustil tvrz, přísahaje v duchu pomstu, nebude-li Anežka a paní Běta povolnější.

Jeho zbrojnoši plnou měrou pocítili hněv svého pána, který rozvzteklen, mrzut se vrátil na svůj hrad.

V Petrovicích u paní Běty byli všichni nemálo znepokojeni. Opravovali a upevňovali celou tvrz, ale po čtrnáct dní byl klid a pokoj. I domnívala se paní Běta, že pan Vok upustil od svého úmyslu. Ale kteréhos dne přijeli do Petrovic jeho poslové, nesouce skvostné dary a list, v němž opět pán Holštýnský žádal o ruku Anežčinu a jistou odpověď. List pak končil výhružnými slovy, že v případě od­mítnutí bude pan Vok již vědět, co má učiniti, což velmi pobouřilo paní i pannu z Osova.

Napsaly zdvořilou odpověď a vrátily dary, skvostné šperky, překrásné látky na šaty a závoje, tenké jako pavučiny. Vše to nemohlo oslniti zrak ctnostných žen a přemoci jejich odpor k panu Vokovi.

Opětné odmítnutí Anežčino teprve popudilo rytíře, i chystal se přepadnouti tvrz petrovickou a unésti Anežku. Paní Běta tušila, že je zle. A jakmile poslové odjeli, rychle s Anežkou a ostatními dětmi uprchla k příbuzným svým až na hranice rakouské. A s dobrou se potázala, neboť Vok téže ještě noci přichvátal k tvrzi a jal se ji obléhati. Neměl těžkou práci. Malá posádka Bětina nemohla dlouho se brániti a podlehla zakrátko.

Ještě ani kuropění se neozvalo, ještě ani první paprsek ranního slunce nezasvitl a již byla tvrz paní Běty z Osova v plamenech.

Vok vnikl do tvrze po krátkém boji, v němž ozbrojenci petrovičtí byli zabiti.

Hnal se do komnat paniných a pátral po Anežce. Ale marně.

„Ha, uletěla mi holubice ? — Běda jí — a pomsta Bětě! — Však ucítí stará čarodějnice, co je Vok z Holštýna!“ křičel a zuřil rozvzteklený ukrutník.

Tvrz hořela a osvětlovala příšerně celé okolí. Ohnivé sloupy vystupovaly k nebi, na němž bledly poslední zákmity hvězd.

V několika chaloupkách, nedaleko stojících, strachem a hrůzou chvěli se obyvatelé a pevně uzavírali závory. Zalezli do koutů a vyčkávali, až divoká rota holštýnská odtáhla s bohatou kořistí.

Vok svým lidem dovolil, aby drancovali a vše, co mohli, odvezli. On sám na to hleděl, skřípaje zuby, že nejlepší kořist jemu ušla.

Počalo svítati, a Vok se svými lidmi uháněl od hradu do lesa k Holštýnu. Jakmile zmizeli, vyrazili lidé z domků a spěchali ke tvrzi.

Na hašení nebylo ani pomyšlení. Nebylo ani dosti vody.

Lomíce rukama obcházeli hořící tvrz a pátrali po posádce, volajíce jednotlivá jména.

Příšerné ticho bylo v tvrzi. Jen praskot hořících trámů byl jim odpovědí.

Tu seznali, že všichni zahynuli. I vypravili posla k paní Bětě, aby jí pověděl, co se stalo.

Posel došel k paní z Osova třetí den. S hrůzou všichni vyslechli smutnou zprávu, a příbuzní paní Běty slibovali krutou pomstu zlému rytíři. Všichni jí radili, aby zažalovala tento neslýchaný čin, a paní Běta uposlechla. Odebrala se ihned do Brna a tam vedla žalobu. Leč nedočekala se spravedlnosti.

V Čechách vypukly husitské války, šířily se i na Moravu, a v takové zlé době nebylo kdy projednávati pře. Vše vázlo. Neúřadovalo se, obchody stály, lidé nejvíce sedávali doma, nebo se stěhovali do krajin, kde byl klid.

Paní z Osova dlela již druhý měsíc v Brně u příbuzných, stále čekajíc, doufajíc. Anežku zanechala v bezpečí u své sestry na rakouských hranicích, i mladší děti.

Rytíř Vok z Holštýna ovšem byl volán k zodpovědnosti, ale vše popíral, a pánové od soudu žádali, aby postavil on i paní Běta svědky, avšak než k tomu mělo dojiti, uplynulo opět mnoho času, a pan rytíř dychtil po pomstě, toužil po Anežce, o níž se domníval, že dlí u matky v Brně. Kul plány, jakby paní Bětu a dceru její vylákal. Konečně vymyslil znamenitou lest.

Dal napsati dopis, v němž byla paní Běta vyzvána svou sestrou, aby hned se vydala na cestu a přijela, neboť prý nejmladší její synáček těžce se roznemohl a po své matce volá.

Tímto způsobem byla paní Běta lehce zlákána a vydala se hned na cestu k domněle nemocnému synovi.

Usedla s jediným sluhou do vozu, zaobalivši se do teplého kožichu. V průvodu mimo vozky měla jediného ozbrojeného muže, který usedl vzadu na vůz.

Byl již pozdní podzim. Jinovatka ranního mrazu pokryla zemi, takže se zdálo, jakoby ponuré Brno bylo sněhem pokryto.

„Přituhuje, paní ctná“, prohodil sluha a rozbalil teplou pokrývku, do níž zabalil paní Bětu.

„Ach, kéž brzy dorazíme. Jen jeď co nejrychleji“, pobízela kočího.

Sepjala ruce a modlila se ve svém mateřském srdci za uzdravení domněle nemocného dítěte.

Vůz rachotil po špatných cestách a brzy vyjel z města. Netrvalo dlouho a projížděl Střelickými lesy.

Paní Běta unavená, nevyspalá pro časné vstávání, opřela hlavu a usnula.

Též sluha zdříml.

Les stál tiše. Byl bez šumu i bez ptačího zpěvu. Odumíral v podzimu, chystaje se k zimnímu žasnutí.

Slunce mdle svítilo a měnilo bílou jinovatku v lesklé krůpěje perel.

I vozka klímal, zbrojnoš šel líné za vozem a koně postupovali volně.

Tu náhle z hustých křovin vyrazila zákeřná tlupa a hromovým „stůjte!“ zarazila povoz.

Všichni se ulekli. Paní Běta napolo se vzpřímila a ptala se: „Co se děje?“ Zbledla na smrt, ani hrozby, ani hrozná hladomorna, do níž ji dal Holštýnský uvrhnouti, ji nezastrašilo a nepodlomilo.

„Uvidíme, ctná paní z Osova, až pocítíš chlad jeskynního vězení, zda nezměkneš“, zvolal pan Vok posměšně za paní Bětou, kterou dva suroví mužové odváděli temnými chodbami, až přišli k železným dveřím, které otevíral žalářník svítě si lucernou.

„Hó, há — vznešená paní,“ smál se surově, „netušilas, že té starý Martin dostane pod svou moc?“

Paní Běta couvla o krok při těchto slovech, po­znavši v žalářníku bývalého sluhu zemřelého svého manžela, nehodného sluhu, který byl pro špatný nějaký svůj skutek z domu pánů z Osova propuštěn.

„O, nedivím se, že čeládka pana Voa je tak surová a špatná, když sestává z takových lidí, jako jsi ty“, pravila paní z Osova hořce.

„Jen buď ticha, paní — jsi v naší moci“, prohodil jeden z provázejících ji žoldnéřů.

„Však zkrotne“, zasmál se surový žalářník „až jen tam dole s mrtvolami bude pohromadě.“

„Kam mne vedete?“ tázala se paní Běta, byvši strkána dolů po kluzkých schodech do tmavé, v ka­menu vytesané chodby, skoro kolmé.

„Což neslyšelas? — Do hladomorny.“ Zajatá se zachvěla. Nicméně nepromluvila ani slova, nedávajíc ani odpovědi na surové řeči svých průvodců. Přišli k druhým, nižším železným dveřím, které ža­lářník velkým klíčem odemkl a vraziv do nich vší silou, otevřel.

Hrozný, smrdutý, vlhký a studený vzduch zavanul z tmavé jeskyně, černě zející.

Paní Běta zavrávorala, a přišly na ni mdloby.

„Fi!“ odplivl si žalářník a křikl na žoldnéře: „Strčte ji do té díry honem, ať nedýcháme tu morovinu

Surovci uposlechli a strčili paní Bětu nemilosrdně se slovy: „Tam buď, — a nechceš-li dýchat tu vůni, tož svol ke všemu, co pán náš žádá od tebe.“

Paní Běta z Osova cítila, že sjela po kluzkých schodech do jakési prohlubně, kde zůstala ležet, ztrativši úplně vědomí.

Železné dveře se zavřely, silný klíč vrzavě se otočil a v chodbě duněly pádné a rychlé kroky vracejících se mužů. I druhé dvéře zabouchly, a nastalo ticho v podzemí, pod hradem v hrozné jeskyni, v níž mřel všechen život, v níž tlela mrtvá těla hladem umořených nešťastníků, vězňů, obětí to Vokových.

Paní Běta probrala se z mrákot. První okamžik nevěděla, kde se ocitá. Leč pomalu si uvědomila, že byla svržena do tmavé jámy — hladomorny — oné strašlivé sluje, o které vypravovali lidé nej hroznější věci.

Vstala. Naslouchala, zda neuslyší nějaký zvuk. Nic se nehnulo. Příšerné ticho ji obklopovalo. Ne­prostupná tma zvyšovala příšernost a vzbuzovala strach. Přála si, aby měla světlo. Netušila ubohá, že tma byla pro ni blahodárnější — světla. Neboť to, co by byla tam uzřela, bylo by ji šílené uděsilo.

Byla v tmavé, prostorné sluji, úplně uzavřené. Přirozený vchod zvenčí do této strašné hrobky živých i mrtvých byl zazděn. Všude po zemi ležely balvany, mezi nimiž práchnivěly lidské kosti.

Paní zaplakala, zalomila rukama v zoufalství Pak se modlila. Vroucně se modlila.

Čas míjel pomalu. Paní Bětě se zdálo, že se vleče nekonečně dlouho. Ani nevěděla, je-li den či noc. Schoulila se, zamotavši se do svého kožichu, a konečné únavou usnula. Spánek ji ovšem poněkud posilnil, leč když se vzbudila, nastalo trápení znovu.

Volala. Žádná odpověď. Křičela, prosila, aby jí otevřeli, ale jejího hlasu neuslyšel ve hradě nikdo.

A lidé, kteří náhodou šli kolem, což se stávalo jen zřídka kdy, strachem a hrůzou prchali dále a vy­právěli, že v hladomorně opět jest někdo uvězněn a trápí se k smrti.

Ke všem mukám duševním přidružila se brzy i muka tělesná.

Hlad a žízeň počaly trýzniti tělo Bětino. Omdlévala a sil jí ubývalo.

Když již paní Běta ležela vysílena na vlhké zemi, sotva dýchajíc v otravném vzduchu, přišel žalářník se vzkazem, aby řekla, kde se Anežka nalézá, že bude ihned z vězení vyvedena a pokrmy posilněna.

Paní Běta, jejíž oči zimničně se leskly, zavrtěla pouze hlavou a řekla šeptem, ale pevně, neodvola­telně: „Nepovím — raději zemru —

„Ale tvůj sluha — ten poví! —“

Paní z Osova se divoce zasmála a vzkřikla plna radosti: „Ten neví — je cizí — i vozka — i zbrojnoš — propusťte nevinné —“ a omdlela.

Žalářník zaklel a bruče: „To tak, aby vykřičeli, že tě zde vězníme a hladem moříme“, šel zpět, bouch­nuv dveřmi.

Opět byla paní Běta sama. A když hrozná trý­zeň tělesná ji probudila, lomcovala jí zimnice.

 

Blouznila. Měla hrozné sny, děsivá vidění. Avšak slábla více a více, pozbývala vědomí. Umírala. Cítila to. A pojednou bylo jí náhle volno. Její duše opustila umdlené, hladem utýrané tělo. I pospíšila s místa zla a volna, šťastna vzlétla v Neznámo, do Nekonečna. —

Když pak sám rytíř Vok sešel dolů, provázen sloužícími, nesoucími rozžaté pochodně, nalezl paní bezduchou. Ležela obličejem k zemi obráceným, shroucena, se zarytými prsty hluboko do měkké vlhké prsti.

Kázal ji otočiti.

Přistoupil k ní a vytrhnuv sluhovi pochodeň, posvítil si na její tvář.

Skelné oči mrtvé, dokořán rozevřené, zíraly vy­čítavě na rytíře.

Pojal ho nevýslovný strach. — S výkřikem hrůzy, jaký jen zlé svědomí dovede v hrdlo vehnati, utíkal zpět temnými chodbami nahoru do hradu, do svých komnat, v nichž pobíhal jako šílenec celou noc.

Ráno byl rád, když ho došel list ze Znojma, jímž byl vyzván, aby se zúčastnil tažení proti Husitům.

Neprodleně opustil hrad a vstoupil se svým lidem do vojska císaře Sigmunda.

Táhli tehdy na Prahu a svedli památnou bitvu pod Vyšehradem, v níž Vok III., rytíř z Holštýna, padl,

To stalo se dne 1. listopadu r. 1420,

Mohlo by se vám líbit...