PÁNI Z DOUBRAVIC

V osamělém údolí Nežůrky na nevelikém vršku stával kdysi hrad Doubraviců a Osovských z Osova. Byli to mocní a vlivuplní páni moravští. Jejich rody dávno již vymřely. Hrady vzaly v husitských válkách za své. Stihl je týž osud jako mnohé jiné tvrze a pevné hrady na Moravě.

Poutník kráčející kolem údolí Nežůrky a onoho vršku, dnes úplně stromy zarostlém, ani netuší, že tam kdysi pyšnil se pevný hrad, jehož poslední zbytky, starodávné zdivo, ještě asi před třiceti lety bývaly znatelný. Dnes ovšem již úplně zmizely.

Zaniklý hrad vystavěl Iko, pán na Doubravicku, v XI. století. Leč před tím dávno dříve, již za panování králů moravských, stávala tu tvrz velmožů moravských, rodu Doubravického. Zakladatelem tohoto starodávného rodu byl Saul, syn zemana Doubrava z Doubravic.

Saul byl silák, žil při dvoře královském a proslavil se chrabrostí svou tak, že pověst o statečném Moravanu se zachovala až na dnešní dny, Saul, syn Doubravův, byl člověk nesmírně silný, obratný a chrabrý. Zakládal si mnoho na těchto vlastnostech a ctnostech.

V boji prokázal svou statečnost a neohroženost. Byl to hrdina na slovo vzatý. Byl upřímným Mora­vanem, a vlast a národ svůj miloval.

U krále byl oblíben, přátelé ho ctili a milovali, nepřátelé se ho strachovali. Měl mnoho přátel a také i nepřátel. Závistníků mnoho, zejména takových, kteří v sobě také sílu cítili.

Saul vyznamenával se ve všem válečném umění. Brzy proslul i v cizině. A sláva jeho rostla. Zvěst o silném a chrabrém Moravanovi došla i sluchu pověstného siláka, obra, žijícího u dvora řeckého, jmé­nem Klearchos.

Tento Klearchos byl muž postavy obrovské, proslulý zápasník. Šla o něm pověst, že nelze ho přemoci.

Když uslyšel chvalořeči o statečném Saulovi, zahořel touhou měřiti se s ním, zejména když kdosi opovážil se mu tvrditi, že Saul se mu vyrovná.

Klearchos dotčen, vypjal široká prsa, uhodil do nich pěstmi jako železnými, až hruď zaduněla a vzkřikl: „Cože? — Byl by někdo na světě, aby se vyrovnal mně, Klearchovi, který přemohl všecky známé siláky a zápasníky a ještě nikdy porážky se nedožil?“

Při těchto slovech hřmotně vstal a vzpřímil svou obrovskou postavu.

„Ihned půjdu k císaři, aby mně dovolil odebrati se na Moravu. A uvidíme, co zmůže Moravan proti Řeku!“ Také skutečné šel k císaři Tratanovi, který prý tehdy v Řecku panoval a vrhnuv se mu k nohám, prosil, by ho na dalekou cestu‘ vypravil, náležitými potřebami opatřil, aby cizími krajinami bezpečně a bez překážky mohl projeti.

Císař Tratan milerád vyhověl prosbě Klearchově a to tím spíše, anť byl také již slyšel o udatném Saulovi a byl zvědav, když se dva tak proslulí si­láci v zápase utkají, kdo s koho.

„Nestrpím, pane můj, aby nade mne kdo byl! Zkusím své síly a uhlídáš, že onoho Moravana, tolik chváleného, pokořím!“

Císař vypravil věru skvěle svého poddaného a slavného zápasníka na cestu. Dal mu průvod, jaký jen vznešení Rekové mívali. Provázeli ho otroci a ozbrojenci. Dal mu krásnou novou zbraň, veliký štít, krátký meč, dýku, oštěp a toulec se šípy. Ze stáje kázal vyvésti největšího a nejsilnějšího koně, který by Klearcha unesl. A jak pěkně byl koník vypraven! Nová postroj se leskla, uzda posázena drahokamy. Tygří kůže modře lemovaná kryla jeho hřbet.

Když obr jel se svým průvodem městem, kde kdo se zastavoval a přál mu štěstí, volaje za ním: „Zeus s tebou! — Nechť Athéna tě provází a vrať se zdoben věncem vítězným ke slávě a cti Řecka!“

Obr se smál, mával rukou a chvástavě volal: „Bohové naši jsou se mnou! — Klearchos ještě nikdy nebyl přemožen!“

Vyjel z města. Kudy jel, tam lidé za ním s údivem hleděli. Ovšem nej větší zvědavost vzbuzovala obrovská postava siláka, jedoucího na velikém koni. Věru, že vypadal jak Herkules sám. Dlouho jel silák Klearchos, než dojel Velehradu, kde sídlili moravští králové. Musel projeti několika zeměmi. Zastavil se na mnohém dvoře, aby podstoupil zápasy. Všude zvítězil. Odevšad si vezl pochvalu a všeliká znamení dobytých vítězství, i mnoho doporučujících listů králů a velmožů, v nichž dosvěd­čována byla veliká jeho statečnost.

Mojmír I., král moravský, statečný a rytířský, velmi laskavě přijal proslulého siláka a se zalíbením hleděl na svalnatého, obrovsky urostlého Řeka. Byl potěšen, že přijel, aby svou statečnost a sílu mo­ravskému lidu ukázal, zároveň však byl by tomu nerad byl, aby jeho Moravany měl zahanbiti tento cizinec. Než, nechtěl zůstati v pohostinství za druhými i rozkázal, aby muž tento, po slávě tak žíznivý, pro kterou tak dalekou cestu vážil, náležitě byl nasycen a ubytován.

A Klearchovi řekl milostivě: „Mne těší, žes přišel k našemu dvoru. Prozatím si odpočiň a užívej našeho pohostinství. Svoláme vzácných hostí, aby účastni byli zápasu. Pokládám za slušno, abych k té kratochvíli okolní krále a knížata pozval a jim slavnou hostinu dal uspořádati.“

Klearchos hluboce se uklonil, poklekl a políbil lem roucha králova, načež, potěšen milostivou řečí; odešel mezi královskou čeleď a dobře sobě přál. Pokrmů a nápojů byla tu hojnost. Veselí, zábav dost. I nevedlo se Klearchovi špatně.

Král na všechny strany rozeslal posly se zdvořilou žádostí, aby se dostavilo panstvo ke kratochvilným zápasům ke dvoru. Mnozí na jeho žádost přijeli se skvělou družinou. Jiní pak, pro dalekou cestu a naléhavé záležitosti nemohouce se dostaviti, posly a zástupce odeslali. Stalo se tedy, že se ke dvoru a k ustanovené slavnosti mnoho lidu sjelo. Knížat, paní a dívek, rytířstva, zápasníků, zbrojnošů i kra­mářů a zvědavců ze všech končin Moravy i sousedních zemí. Sídlo moravských králů hemžilo se tudíž lidmi všech stavů, bohatých i chudých, vznešených i nízkých. A co řečí bylo!

Ovšem nejvíce se točila řeč kolem řeckého obra Klearcha, který přišel, aby poznal Saula.

Klearchos, jehož domýšlivost a chvástavost na dvoře moravském ode dne ke dni vzrůstala, poněvadž nikdo se mu nemohl vyrovnati vzrůstem ani svaly, čím dále větší smích z každého si tropil. Sám sebe vychvaloval, druhé tupil, takže brzy upadl v nenávist všech.

Konečně přiblížil se stanovený den. Páni a vzácné paní sjeli se k velikým hodům.

Zazněly hlaholy trub, a král zahájil slavnostní průvod s královnou a sličnými dcerami. Zasedli za dlouhé stoly, podle nich knížata i rytířové vzácní. I ohlédl se král po rytířích, z nichž každý ochoten byl utkati se s cizozemcem, a dodal: „Hle, tu je řada junákův. Připíjím vám, stateční mužové! A ty, Klearchu, kdykoliv chtíti budeš, s každým, kdož podle tebe sedí, síly své můžeš měřiti!“

Klearchos pohrdlivě změřil své soupeře. Posmíval se, že ni jeden není tak urostlý jak on, ni jeden nemá těch sil jak on, ni jeden takovými svaly jak on se honositi nemůže.

Krev uraženým kypěla. Hořeli, aby chvástavého posměváčka mohli pokořili.

Chutě vyskočili, když král dal znamení a všichni se odebrali na velikou louku, kde kolkolem byla se­dátka a tribuny pro diváky, kteří se usadili a postavili, jak kdo mohl, aby nejlépe viděl.

Za nedlouho vystoupil na louku obr. Pozvedl obnažené paže, natahoval je, kroutil a mocným hlasem vyzýval k souboji.

Mezi diváky nastal šepot, obdiv a chvála cizince.

Přichvátal nejprvnější silný a statečný Prsten, kterýž tura jednou rukou zkrotil, jako by kočku uchytil

Běželi proti sobě jak dva rozkacení lvové, utkali se — zápasili — avšak na konec přemožen Prsten, padl a odnesen byl ze zápasiště.

Klearchos, jakoby nic tu stál a posmíval se: „Hleďte na mne — nejsem-li chlapík? — Nuže — kdo se pustí se mnou v další zápas?“

Mezi českými rytíři nastalo vzrušení. Hleděli na Saula tázavým pohledem. Leč ten stál a nepohnul se, jen očima blýskal a hlavou zavrtěl.

Klearcha posadil král na druhý konec stolu, podle něho své chrabré rytířstvo, po němž se poněkud starostlivě rozhlédl, srovnávaje je s řeckým obrem.

Nastalo hodování hlučné a slavné. Pokrmů bylo množství i nápoje medového. Rozjařila se mysl, krev prudčeji v žilách proudila.

Po skončené hostině povstal král, pozvedl pohár a jal se mluviti: „Vzácní hosté! Není vás tajno, proč jste se tu sjeli. Hle, tam sedí cizí host! Přijel sem, aby svou sílu nám ukázal a slavných vavřínů dobyl. — A podle něho statní junáci naši. — Nuž přejeme si, by i oni svou statečnost dokázali a zahanbiti se nedali.“ —

„Já půjdu!“ zvolal Lubor z Čech a již se hnal, junák statný, jako jedle urostlý a zmužile se postavil proti obru.

Mezi diváky nastal rozruch. Panny a ženy k sobě hlavy nakláněly a šeptaly si: ,,Och, Lubor, krásný Lubor se mu staví. — Kéž mu bohové štěstí přejí!“

Mrštný Lubor, jehož se Klearchos zmocnit chtěl, rychle mu uhnul, po druhé jako úhoř se mu z obětí vymkl, avšak obr přec opět zvítězil.

I Svatibor z Vindovského kraje, Bořitov a Zvěslav z Polska, Bolemír ze Slezska a jiní, všichni klesli poraženi silnou rukou Rekovou.

Král se vzdechem ohlédl se na rytířstvo svoje i cizí a posléze utkvěl zrak jeho na Saulovi. Posud tiše stál, silný jako dub nehybný, jako v zem za­rostlý, s iiskřícíma se očima, se zaťatými pěstmi.

„Hoj, jací jste to křehcí panáčkové — vy čeští pánové — jednou rukou vás zmáčknu, by duše z těla vyletěla! — Vizte — tolik jsem vás již porazil a ještě tu stojím, já silný Klearchos, jakoby nic. Ještě žádný mne neporazil — nepřemohl! —Ani z vás mne nikdo nezmůže, vy ovečky slabé“, posmíval se obr. „Nuže, proč nejdete? — Pojďte — pojďte — okuste mou pěst! — Nevím, kde by se byl narodil ten, kdo by Klearcha přemohl!“

Král se nad touto nadutostí velice mrzel, a bolel ho posměch cizincův. Kynul Saulovi a rozkázal mu: „Saule milý, proč stojíš tam tak zarytě? Což se dnes bojíš, ty, jindy tak chrabrý?“

V diváctvu nastal šum. Oči všech obrátily se v tu stranu, kde byl Saul.

Na slova králova pohnul sebou, hrdě pozvedl hlavu a neohroženě, pevným krokem vstoupil na zápasiště. Široké jeho plece leskly se jako ocelové, ruce založené jevily se jako železné. Hlava hustým vlasem zvlněným porostlá spočívala na širokých ramenech jako tuří. Postavil se před velikého Reka a hrdé ho zméřil pohledem.

Klearchos smíchem se prohnul, na kolena a do široké hrudi si rukama plácal a posměšné volal: „S tímto mužíčkem, já, Klearchos, zápasiti mám?“ A zahanben, že mu král tak malou osobu postavil, s posměšným hněvem zvolal: „Kterak, králi slavný, tomuto štilcem v nos!“

Saul uslyšev tuto pohanu a neslýchaný posměch, zaťal pěsti, a měře obra, přemýšlel, jakým způsobem by mu urážku měl odplatiti. Když král svraštil obočí a otázal se Saula: „Ty pak k tomu co mluvíš?“ poklonil se králi a hostům, načež bleskurychle přiskočil k obru, uchytil ho za otylý pysk a dlouhý knír, který nesmírné mocný byl, a tak tuze jej stiskl a jím trhl, že mu všecko se rtů odtrhl a o zem tím udeřil, volaje: „Tu máš ten štilec v nos!“ Obr zařval a rukou zakryl si krvácející ránu.

Saul pak, očekávaje, že se nyní na něho obr vrhne, sám posměšně volal: „To máš jeden štilec a jestliže se druhého dočkáš, ani hlava ti na krku neobstojí!“

Klearchos poznav své zahanbení a vida v Saulovi soka sobě rovného, s nímž by měřiti se nemohl, utíkal ze zápasiště i od dvora moravského krále, aby se ukryl před pohledy vzácných hostí a diváků, kteří vypukli v jásot a Saulovi slávu volali.

Král potěšen vstal, aby viděl onen kus od tváře řeckého obra odtržený, kázal Saulovi, by mu jej ukázal. Saul pak, vzav střelu ze svého toulu, jaké tehdy na sobě nosili, prostrčil šíp těmi útržky a podal králi na stupních trůnu.

Král vida tu věc, srdečně se zasmál a poklepav silnému Saulovi na ramena, pasoval ho na rytíře a za rytířské znamení v erb jeho daroval mu šípem prostrčený ret s vousem a nazval ho Odřivousem. Mimo to daroval mu mnoho půdy a lesů daleko v okolí zemanského statku jeho otce Doubravy.

Saul Odřivous z Doubravic vystavěl si pevnou tvrz, založil dědinu Doubravice a proslul ještě často a mnoho v bojích. Bránil věrně krále a moravskou vlast po celý svůj život.

Páni z Doubravic žili až do XVI. století. Měli mnoho statků v různých končinách Moravy.

Potomek jeden zápasníka Saula Odřivouse za panování Mečislava, prvního knížete křesťanského v Polsku, léta Páně 966 se v Polsku usadil a založil tam na Lysé Hoře klášter sv. Kříže, řádu sv. Benedikta.

Z rodu Saula Doubravy z Doubravic, Odřivouse, vyšly ještě mnohé jiné rody. Žily pak v Cechách, Polsku, Slezsku a na Moravě, a měli ve svém erbu zavinutou střelu stříbrné barvy v poli červeném.

Mohlo by se vám líbit...