POHÁDKA O JESKYNÍCH

Povím vám přepodivnou báji o jeskyních tmavých a tajuplných, o jeskyních našeho Krasu moravského. Bylo to za doby, kdy ještě na světě nebylo lidí. Země vyšla právě hotova z rukou Stvořitelových, mladá, krásná a dokonalá. Slunce vesele zářilo nad zemí a rozlévalo po ní moře zlatých paprsku, celujíc ji vroucné a láskyplné.

A země se zachvívala štěstím. Na zemi se probudilo tisíce životu, vypučelo nesmírné množství rostlin, rozkvetlo květů na miliony. Luka se zazelenala, zavoněly lesy, v nich zaklokotaly potáčky a zahučely bystřiny. A ptactvo pělo tak líbezné a utěšené, že sám Stvořitel se těšil ze svého dokonalého díla. Přešel den. Nastal večer.Slunce loučíc se se zemí, odělo se nachem královské velebnosti a opustilo svůj prestol, na nějžměsíc v stříbrojasném hávu zasedl a celou noc opřádal zemi tenkými vlákny luzného snu.A na modrém hedvábném nebi zatřpytla záhadná světélka, hvězdy, světla boží.Zevšad plížily se tajuplné stíny a nad dřímající zemí, tak klidnou, vznášely se třpytné bytosti svě­telné, bílé, modré, zlatostkvoucí a stříbrem prozařující, a provádějíce překrásné tance, zpívaly jemné nápěvy, sladké hymny, velebící nadšené vznešenost Velikého Ducha.

Čarovný zpěv tak zajímavý a jásavý, tak radostný a posvátný nesl se do výšin i v široširou dál, až vnikli hluboko do neznáma, do temné říše, v níž vládl jiný duch: Zloduch. Temný a zamračený. Uslyšev zpěv, byl zvědav, co se děje. I opustil svou temnou říši a přiblížil se k mladé zemi. Uzřev krásu její, pln závisti a zloby stanul u prahu svého království. Pak vztekle postoupil dále a zaťal spáry do rozbouřené hrudi. Bezměrné záští vzkypělo v nitru jeho. Zasyčel a jedovatou slinou poplival zemi. A kam doletěly zžíravé, hořké sliny jeho. Tam všude vyrostly jedovaté houby a škodlivé byliny otravné. Kam vstoupil, tam se zrodil šeredný hmyz a plazila se jedovatá havěť. Kam pohlédl, tam padly těžké, černé stíny, jako neprůhledná tkáň, a tam ustrašené prchla všecka světla. I usedl Zloduch na skálu a hledě zamračené na zemi, přemýšlel, co by měl učiniti, aby zhyzdil mistrovské dílo Dobra. Podepřel si bradu a hryzl rty. Z očí sršely plameny záští a v hlavě rodily se zlé záměry. Náhle uzrála v nitru jeho zlá myšlenka. Zachechtav se příšerným smíchem, vzchopil se a vrátil se do své říše plné bytostí podivných, tmavých, šedých a černých a tak tajemných, jako byl sám. Těžce vcházel Širokou branou, a pod pádnými jeho kroky zaduněla ohromná prostora neutěšená a hrozná a otřásla se celá. A otřásl se i vesmír a země se chvěla, kopce se otevíraly a chrlily oheň a síru ze strašných jícnů, a chvěli se i obyvatelé na zemi. Chvěli se i všichni příslušníci zlověstného světa Zloduchova, věrní poddaní jeho a přívrženci. Mnozí se krčili strachem a tlačili se k sobě, jiní tetelíce se, zůstali uleknuti státi, a opět jiní bojíce se, zalezli, kam mohli. Tak rozzlobeného ještě nikdy neviděli svého vládce. Zamračen, zhyzděn vztekem, srše černé blesky ze záhadných zraků, zasedl na svůj černý trůn a poseděl tu ve zlověstném zadumání.

Náhle sebou mocné pohnul a kynul svému nejmilejšímu sluhovi, Zlosvětlu: „Svolej všecky moje pomocníky, ať přijdou ihned!“ Zlosvětlo byl malý, pitvorný bůžek storuký, plný drápků, černý jako krtek. Oči mu plály divným ohněm, na drápkách jeho svítila zvláštní světla, brzy zelená, zase bílá, červená nebo žlutá, a což bylo nejpodivnější, i — černá. Chvílemi vzplálo celé tělo jeho žlutavým ohněm, a tu s praskotem vylétalo z něho na sta jiskřiček. Poklonil se mocnému vládci, široce se zasmál, při čemž vyšlehly modravé a zelenavé plaménky z ohyz­dných jeho rtů, a pak ihned s úžasnou rychlostí jal se létati s místa na místo, svolávaje všechno služebnictvo Zla. Podivní tvorové přikvapili a seskupili se kolem Zloducha Byli to velcí, malí a dlouzí, tencí, širocí a tlustí, pitvorní, ba i na pohled krásní bůžkové, diblíci a skřítkové, potměšilí pidimužíci, zamračení diví mu­žové, rozcuchané divé ženky a svůdné čertice, by­tosti s netopýřími křídly, s těly válcovitými jako červi, s hlavami zvířecími, ptačími, s choboty a růžky všeho druhu, i podoby hmyzové.A mezi nimi, vážné, s jakousi klidnou velebností, kráčel démon, zahalen do šedých ohromných perutí.Stanul těsné u trůnu, zkřížil ruce a díval se na Zloducha, čekal.Divná havěť se hemžila kolem, hašteřila se, křičela.Tu pojednou blížila se vysoká, temnošedým závojem zahalená postava, před níž ustupovali všichni, a druh za druhem se skrýval bojácné.Byla to Zloba sama.A za ní plížila se sehnutá, o berlu opřená čarodějka Blabuna v ohromném čepci, z něhož husté krajky splývaly přes ohyzdné tváře.Zloba krásná, ale hrozná, mocná a strašná, tak strašná, že nikdo bez chvění nemohl na ni pohleděti, první přistoupila blíže k Zloduchu a ptala se, Čeho si přeje.“Chci zhyzdit zemi!“ zahřměl Zloduch.“Ty moje milá, veď a řiď zkázonosné dílo. Podaří-li se tvoje práce, ozdobím tvou hlavu,‘ a povládneš jako samojediná královna všemu světu!“Démon nevrle pohodil hlavou a usmál se pohrdlivě. „A ty, Blabuno“, obrátil se k čarodějce Zloduch, „ty věrná moje družko, napomáhati budeš Zlobě. varuj, kouzli a řiď zástup drobných dělníkův.“„Vystavíte mě palác, chrámy v útrobách skalních s tajnými vchody, z nichž, vycházet i budete a škoditi všem bytostem pozemským a nadpozemským, světlým a Stvořiteli milým tvorům. Tam také po­stavíte mi trůn, s něhož tajné na zemi hleděti chci a proti dobru tvořiti zlo budu. Jděte tam do onoho údolí, kde protéká jasná říčka, kde stříbrošedá skaliska se trčí v zeleni stromu; tam jděte a tvořte, stavte, ničte.“

„A co bude s jinými kraji?“ tázal se démon.

„Do jiných krajů půjde Zkáza, Zlomorna a jiní moji věrní. Ty však, tmavý démone můj, jdi a znič dílo našeho protivníka tam, kam jdou tito“ řekl Zloduch, ukazuje za odcházející Zlobou a zástupem jejím.

Obři nechť nahrnou balvany a utvoří propasti a temné sluje. Pošli vody, aby vyhlodaly, podryly, ničily a hyzdily zemi!“Tak nařizoval démonovi, jehož oči chtivostí plály po ďábelských skutcích. Démon rozestřel perutě a letěl tiše, velebné, ale rychle. Podobal se ohromnému mračnu. Zloduch se zalíbením za ním hleděl dlouho, dlouho. Měl ho rád. Byl mu nejvíce podoben.Osamotněv, dumal. Pojednou uslyšel strašný lomoz a hukot. Zaradoval se. S příšerným smíchem pyšné, sebe­vědomě se vztyčil a rostl — rostl. Zabodávaje ostré oči do neznámé, ohromné pro­story, hleděl k zemi a tiše, tiše, jako by vánek zašu­měl, šeptal:“Vítězím!“ohromné klenby. Již měl jich několik hotových. Leč poslední, kterou prováděl, zvedal stále výš a výše. Hluboko pod ním pěnily se vody a hučely příšerně. Valíce se špinavé, kalné, zpívaly chvalozpěvy Zloduchovi. A stále ještě rostla skalní klenba, obrovskými bedry zvedaná, výš a výše. Rostla — rostla v nesmírnou klenbu, až tyčila se vysoko nad povrchem zemským. Pod ní státi měl černý trůn Zloduchův. Leč marna byla námaha démonova. Bezúčelná práce Blabunina. Ani Zloba nezmohla ničeho a bezmocným stal se vztek i pomsta Zloduchova. Veliký a mocný Stvořitel, dobrý Bůh, dívaje se chvíli na strašné řádění bídné čeládky Zla, učinil náhle všemu konec. Zjevil se před ulekanými zlými bytostmi v celé své velebnosti a v oslňující kráse a zvolal hlasem tak mocným, tak velikým, že se zachvěli nízcí a bídní tvorové strachem, jakého dosud nepoznali a ztrnuli úžasem.“Dosti, dosti! — Již jest konec krutému vašemu konání. Odstup, Zloduchu — ty nízký — hnusný! Vrať se ke svému zlořečenému zdroji. Tam si buď! A vy všichni proměníte se v kámen. A ty, démone šedý, pyšný, ty staviteli smělý, buď zaklet v tvrdém kameni!“Démon se vztyčil hrdě a zlým pohledem změřil mocné Dobro. Mlčel vzdorně. Leč malí, bídní tvorové zasípěli: „Smilování!“Nemám smilování s vámi, nízké, zlé a bídné bytosti. Ale chci býti milosrdný. Ponechám vám slzy. Plačte, vy kameny, plačte slzy bolu a lítosti. I ty, démone, v kámen zakletý, prolévej slzy neustále. Nechť tekou bez přestání, dokud nezarazím jejich proudův.“Sotva dořekl Dobroduch, změnilo se všecko. Smělá klenba démonova se řítila. Stromy a keře jakoby se potácely a třásly. Skály pukaly, drobily se, padaly a řítily se do bezedné propasti. A z jícnův ozývalo se hřmění a dunění, jako by celý svět měl zajiti. Strašný vichor řval a vichřice pištěla. Vše pr­chalo. Vody bouřily a valily se pod troskami i nad nimi, rozbíhajíce se v úžasném strachu na všechny strany. Byla to vřava děsná, strašná. A kde před tím se vypínala smělá stavba démonova, zela nyní hluboká propast… Pak nastalo náhle ticho, velké ticho. Byl klid… A vše ztrnulo, vše se proměnilo v kámen. Podzemní paláce a chrámy plny byly podivných bytostí nehybných.Tu klečel pitvorný trpaslík, tam seděla jakás bytost skrčená, jinde ležel zamračený divý muž, onde zírala ustrašena prostovlasá ženka. Zde seděla obrovská ropucha, jinde plazil se had. Sloupoví tyčilo se až ke stropu a kolem něho nakupeni byli všelicí tvorové s podivnými hlavami. Na zemi vyrůstaly divné rostliny, štíhlé i tlusté sloupky. Se stropů viselo sta a sta bělavých třásní, nitek, záclon. A hle, i Blabuna tu stála, závojem zahalena, v ohromném čepci, z něhož krajky hustě jí padaly do tváře. A proti ní, u ní, kolem ní všude, všude ztrnule hleděly pitvorné bytosti jež dříve oslovovala všelikými jmény. Všichni zkameněli. Nehybni tu stáli – celí slzami zaliti. A démon v tvrdém kameni zakletý hleděl na ně- hleděl a – plakal. A pláče dosud. Po jeho kamenné líci stékají slzy bez přestání. Stékají a pa­dají jasnými viditelnými krůpějemi dolů a zalévají neustále všechny zkamenělé báječné bytosti, proměňujíce se samy v tvrdý kámen. Více a více tvrdnou, houstnou a halí prokleté tvory v průhledný a hustý neproniknutelný šat. Chvílemi padne některá slza démonova těžce na zem a zazvoní tak příšerně, smutně, tak bolestně. Vyznívá z toho zvuku tolik smutku, tolik beznadějnosti a zoufalosti, až vás zamrazí. Sem a tam padají slzy ty do důlků a tvoří malé lesklé studánky. Podobají se záhadným očím, hledícím na vás a vypravujícím o spoutaném duchu ve skále.

O, jak zhyzdil Zloduch krásný, utěšený kout, rozkošné údolí, v němž bystře a vesele tekla Punkva! A démon v tvrdém kameni zakletý hleděl na ně- hleděl a – plakal. A pláče dosud. Po jeho kamenné líci stékají slzy bez přestání. Stékají a padají jasnými viditelnými krůpějemi dolů a zalévají neustále všechny zkamenělé báječné bytosti, proměňujíce se samy v tvrdý kámen. Více a více tvrdnou, houstnou a halí prokleté tvory v průhledný a hustý neproniknutelný šat. Chvílemi padne některá slza démonova těžce na zem a zazvoní tak příšerně, smutně, tak bolestně. Vyznívá z toho zvuku tolik smutku, tolik beznadějnosti a zoufalosti, až vás zamrazí. Sem a tam padají slzy ty do důlků a tvoří malé lesklé studánky. Podobají se záhadným očím, hledícím na vás a vypravujícím o spoutaném duchu ve skále. O, jak zhyzdil Zloduch krásný, utěšený kout, rozkošné údolí, v němž bystře a vesele tekla Punkva!

Holá, neutěšená skaliska tyčila se z hlubiny, v jejímž jícnu kupilo se zhroucené kamení, černé otvory příšerných slují zely odevšad, trosky skal, balvany a hromady kamení v divé směsi kolkolem ležely roztroušeny. Stvořitel hleděl na tuto spoustu a zželelo se mu kvetoucího před tím místa. I vzal hrstku kypré půdy zemi a poházel skaliska a zpustošená místa. A hle, zázrakem opět zazelenaly se mechy, narostly kapradiny, zakvetly květiny a vzrostly keře i stromy v lese. A tam, kam nemohl vniknouti sluneční svit, slovem přeměnil v podivný svět, plný tajuplného a čarokrásného kouzla. A Punkva opět bublala vesele…

Pak ušly věky. Minula dlouhá, dlouhá doba, v níž se vyvinul člověk. A dnes putujeme do tohoto zvláštního kraje a obdivujeme se divům podzemního světa. Putujeme tam, abychom viděli proslulou propast „Macochu“, shroucenou stavbu démonovu a vešli do tmavých jeskyní, v nichž vidíme zkamenělé divy báječné, o nichž nám vypravuje tato pohádka. Vidíme ve všech jeskyních překrásné a podivuhodné tvary krápníkové, v nichž poznáváme dávné bytosti v kámen proměněné, máme-li jen trochu obrazotvornosti.

Jen šedivého démona neuzříme. Duch jeho spoután tkví v kameni a slzy jeho tekou neustále… Vidíme, jak stále kapou jasnými, průhlednými kapkami, lesknoucími se jako démanty.

Mohlo by se vám líbit...