POSLEDNÍ PÁN Z BOSKOVIC

„Nalej“, poručil pan Šembera sluhovi, za nímž přichvátal druhý, nesa zákusky.

„Což to musí být —sotva přijdu —?“ smál se kvardián bera naplněný pohár se stříbrného podnosu, sluhou mu podávaného. „Pouze trochu občerstvení“, řekl hostitel, „oběd nebude tak rychle ještě připraven“.

Kvardián se libě usmíval. Jeho červená plná tvář jako by rozkvétala, když pozvedl křišťálový, pozlacený pohár, v němž se perlil žhavý mok z rév a pravil, ťuknuv si s panem Šemberou: „Na tvé brzké zdraví, milý pane!“

„Bůh dej“, řekl pan Šembera, „ale sotva se toho dočkáme.“

„Jak Všemohoucí ustanoví. — Doufám, že neoslyší Pán náš vroucí naší modlitby, kterou denně za tvou milost, pane Šembero, při mši svaté všichni vy­síláme k nebi.“

„Jste přelaskavi, páni páteři minoriti. Kéž bych věřiti mohl v moc vaší zbožné modlitby!“ ušklíbl se pan Šembera.

„Aj, aj — milý pane na Boskovicku, stále týž? Tak nevěřící a při tom mluvíš, že stojíš nad hrobem?“ se špatně tajenou nevolí mluvil host.

„Pij raději — a jez! — Nečiň mně kázání, ještě nemám duši na jazyku. Raději si pohovoříme. Vypravuj mi, co nového v Brně? V celém světě? — Trávím tu celé dny sám a sám, soužen zimnicí a nevím nic.“ „Milerád ti vyhovím“, řekl kvardián a přihnul si notně, „novin jest dosti, klepů mnoho“, a uvelebiv se pohodlně, skřížil ruce. Otáčeje palci, snažil se pana Šemberu pobaviti.

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Mohlo by se vám líbit...