POSLEDNÍ PÁN Z BOSKOVIC

Přes zsinalé tváře páně Šemberovy přelétl zlomyslný úšklebek. Oči mu zasvítily, a jakoby chtěl přiložiti, sehnul se ještě více, a rychle vmetl osudnou závěť i s opisem do plamenů v krbu.

V krbu zlověstně zapraskalo, a pan Šembera sebou trhl, jako by ho byla tarantela píchla. Rozevřel oči a pohlédl na spícího kvardiána a pak se ohlédl kolem.

V komnatě se již šeřilo.

Pan Šembera se zachvěl. Halil se více v domácí kožich a s povzdechem pohleděl na podobizny svých předků, rozvěšené na zdech kolem dokola.

Temně zírali páni a paní ze zlatých rámců. A Šemberovi připadalo, že tam ten, který napsal onu závěť, se mračí a mu hrozí, ale ostatní že se smějí. Že se smějí tak škodolibě a potměšile jak on sám nyní, když pohlédl na probudivšího se kvardiána.

„Na mou věru, — snad jsem dokonce usnul?“ prohodil vesele kvardián. „Odpusť mé nezdvořilosti. A již se smráká — bude pozdě as?“

„Jen seď, milý pane — tomu tak dávno, cos nebyl u mne hostem. Jsem rád, žes přijel, a že věci jsou nyní v pořádku“, hovořil živě pan Šembera a šibalsky šilhal brzy po ohni, kde dohořívaly zbytky listin, brzy po kvardiánovi, spokojeně se usmívajícím.

„Tak sis všecko prohlédl, pane Šembero?“ tázal se kvardián a sahal po listinách.

„Ano — ano — zde vem to všecko zase pánům bratrům zpět. — Zařídím a nařídím všechno, aby správce mých statků zapravil nutné účty za opravu kostela a vyplatil všechny nadace, které byly mými předky a mnou klášteru učiněny. — Ale — sedíme tu ve tmě — dám přinésti světla.“

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Mohlo by se vám líbit...