POSLEDNÍ PÁN Z BOSKOVIC

Páter kvardián skládal listinu po listině a náhle sebou trhl.

Zvolal prudce: „Ano — ano — světlo!“ a těžce oddychoval. Jeho tváře rudly, zase bledly. Překládal listiny, hledaje stále tu nejdůležitější, marně. Pan Šembera zazvonil, a sluha přinesl v dvou- ramenných svícnech stříbrných rozžaté svíce.

„Rozžehni i lustr a svíce ostatní“, kázal pan Šembera, „aby bylo dosti světla“, a šibalský úsměv přeletěl mu přes tvář.

Komnata zazářila v jasném světle.

„A přines dříví“, doložil.

Sluha odešel a pan Šembera se sklonil ke krbu a lhostejně na oko prohrabával pohrabáčem žhavé uhlí a popel zbylý ze spálených listin.

Kvardián stále hledal, překládal listiny, a pojednou rozčileně zvolal: „Závěť tu chybí, pane Šembero! — Máš ji, dals ji zvlášť?“

Hostitel vyvalil jako by v udivení na svého hostě oči a pravil docela klidně: „Aj, vždyť je to všecko zde, co tvá důstojnost mně odevzdala?“

„Nu ano — ano — ale —“ a páter kvardián vyskočil uleknut ze svého křesla, „ta závěť — ta závěť — kde je?“

„Aj, milý pane, nic jiného a nic víc jsi mi nedal než to, co před tebou leží. Tuť veliká mýlka. Já o závěti ničeho nevím.“

„Ale, pane Šembero — ty žertuješ?“ žasl kvardián. „Přece jsi v pergamenu četl?“