POSLEDNÍ PÁN Z BOSKOVIC

„Prohlížel jsem všecky listiny, podepsal jako správné — tu hle, všude vidíš můj podpis, jímž uznávám všechno“, řekl pan Šembera suše a nahnuv se, ukazoval hubeným prstem na své podpisy.

„Ale ta závěť — ta závěť!“‘ křičel kvardián rozčileně a jal se hledati po všech koutech osudnou listinu; nutil nesčíslněkráte pana Šemberu, aby z křesla vstal — ale vždy marně. Listina se nenašla. Pan Šembera ironicky se usmál a pravil lhostejně: „Spal jsi, milý pane, a něco se ti zdálo.“

„Pane Šembero! — Tys listinu schoval!“ křičel rozčilený kvardián a rozhlížel se po komnatě. Jeho zrak padl na široký kožich páně Šemberův. I přiskočil k němu a chytiv ho za obrubu sametového kožichu, rozzlobený zvolal: „Tys listinu — pane Šembero — dej ji sem!“

„Ale, ale nač to rozčilení? Jen si mne prosím prohlédnouti račiž. Což pak jsem zloděj?“

Kvardián neznaje se zlostí, prohledal hluboké kapsy domácího oděvu svého hostitele, jenž mrzutě bručel: „Tvá nedůvěra mne uráží — ano — uráží.“

Kvardián rudl, bledl a bezradné tu stál před nemocným Šemberou, jenž klidně a lhostejně se nyní sehnul a vzal kleště, aby přiložil.

Kvardián sledoval pohyb jeho a tu náhle — jakoby se mu bylo rozjasnilo, přiskočil ke krbu a pro­hrabával oheň i žhavý popel. Nic však ovšem nenašel. Vyskočil a popadnuv pana Šemberu za ruku, bez ducha, sotva sípaje, prohodil, třesa se jako v zim­nici: „Ty jsi — listinu — spálil!“

Šembera hleděl klidně do očí panu kvardiánovi a oddaluje ruce jeho od sebe, řekl pomalu a pevně: „Není závěti, o níž mluvíš, pane kvardiáne. — Nech mne na pokoji. Stojím, starý muž, nad hrobem a smířil jsem se se svým Bohem. — Nejsi-li spokojen tím, co jsem klášteru daroval a odkázal — je mně líto. — Nemohu víc. — Mám dcery.“

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Mohlo by se vám líbit...