PROKLETÝ RYTÍŘ

Jednou obýval na hradě Blansku zlý rytíř. Byl postrachem celého kraje. Přepadával cestující, olupoval je i vraždil, do vězení uvrhoval a mučil. Krátce: řádil takovým způsobem, že jeho ohavné a ukrutné skutky neměly sobě rovna.

Lidé ho proklínali a trest boží na něho volali. Však došlo také na něho, když míra jeho neslýchaných bezbožných skutků byla dovršena nejhorším a nejukrutnějším činem.

V jedné z četných jeskyň ve žlebě bydlel zbožný poustevník a trávil svůj život ve svátém rozjímání.

Kdysi právě trval na modlitbách, kleče před hrubě vytesaným křížem ve skalách, když se k němu přihnal na bujném koni rytíř z hradu Blanska a jal se ho pokoušeti.

Měl dlouhou chvíli, chtěl se pobaviti, a zbožný mnich mu měl posloužiti ke kratochvíli.

I pravil k němu: „Hej ty svatý muži, pojď se mnou na můj hrad, tam budeš míti lepší lože, tepla i vína dost, i dobrých jídel, i zlatý kříž ti dám místo této beztvárné hmoty, kterou svým Bohem nazýváš. — Vstaň a pojď se mnou! — Jest mi smutno, chci se smát, a ty se mně právě k tomu hodíš.“

„Díky pane“, vece mnich. „Mně netřeba pohodlí, ni zlatého kříže, ni vína a tepla. — Jsem tu šťasten se svým Bohem sám a sám. — Sloužím Tomu, jemuž jsem se zasvětil. — Jdi s pokojem dále. „Ha, ty zpupný starče! — Mně odporuješ, mně, pánu svému? — Na mé půdě žiješ, a mám právo tě odtud vyhnat. — Hybaj na hrad se mnou! Baviti se budem při číši vína, a nepůjdeš-li dobrovolně, užiji násilí!“

„Jdi, pravil jsem ti, že sloužím Bohu a ne tobě, bezbožnému hříšníku.“

„Jaká to drzá řeč? — Hej, chopte se ho!“ křičel rytíř a poručil svým sluhům, aby starce svázali.

„Hoj, rytíři z Blanska!“ pravil stařec rozhorleně a vzpřímil se před rytířem. „Tvé skutky volají k nebesům o pomstu! — Jdi, čiň pokání, lituj svých hříchů v, dokud ještě trochu času k tomu.“ —

„Opovažuješ se mě kárat?“ zvolal rytíř, a seskočiv s koně, srazil starce k zemi. Poručil pak sluhům, aby ho přivázali k ohonu jeho koně a surově se zbožnému muži posmíval: „Pojedeš hezky měkce se mnou. Tam na mém hradě, v tmavé žalářní kobce můžeš krysy a hady zpovídati. — Nuže kupředu!“ volal a vyšvihl se na koně.

Ujížděl tryskem po kamenité cestě, již znamenaly krvavé stopy smýkaného starce, poustevníka.

Dojev hradu, se surovým smíchem se chlubil hradní čeládce, jakou kořist si veze, a kázal omdlelého mnicha vzkřísiti. A znovu se ho tázal, zdaž nechce s ním hodovati, a když poustevník záporně rukou kynul, kázal zmořeného do žaláře uvrci, kde ubohý svou duši do večera vypustil.

Rytíř mrzut, že nemá společníka, sám usedl v hradní síni k bohaté večeři a hodoval i pil, jak obyčejně přes míru.

Zpit jsa, volal sluhu, aby přivedli mu starce ze žaláře, leč ten mu oznamoval: „Milostpane, poustevník právě dokonal a mrtev leží na vlhké slámě. „

,,Vem ho ďas! — Unikl mi přece, chytrý ptáček!” smál se rytíř a prázdnil číši za číší, až beze smyslu klesl pod stůl.

Sluhové ho odnesli do komnaty a položili na lože.

Brzy uhasla světla na hradě, a noční klid jej obestřel.

Les šuměl tak smutně, tak tiše, jako by se neodvažoval pohnouti se.

Měsíc svítil jasně a obléval svou září hrad, po hroužený ve hluboký spánek. Klid byl uvnitř i vůkol něho.

Byla právě půlnoc. S hlásné věže vytruboval hlásný táhlé zvuky půlnoční hodiny, pak nastalo opět ticho.

Avšak pojednou bylo slyšeti zaskřípnutí dveří hluboko ve hradním sklepení a v temných chodbách ozvaly se kroky, tiché, lehké, strašidelné!

Železná vrata vězeňské věže s rachotem se otevřela a tmavý, stinný kout náhle byl ozářen.

Stráže hrůzou prchly.

Z věže vyšla bledá postava poustevníkova, celá bílá. Vlas a vous jako mléko. Tváře jeho planuly hněvem, oči hořely plamenem.

Bral se tichounce hradním dvorem a zašel ke komnatám rytířovým. Rytíř ležel na loži v nepokojném snu.

Měsíc dral se oknem do komnaty a obléval prostor tajemným světlem.

Tu otevřely se dveře u ložnice, a dovnitř vešel umučený poustevník. Blížil se k rytířovu loži.

Blanský se probudil a vzkřikl děsem: „Ha, jaký to příšerný zjev? — Kdo jsi?“

Hlas, jako šepot vánku odvětil: „Jsem to já, poustevník z jeskyně“.

„Jdi, není kdy k pitce!“

Duch neodpovídal, jen s výčitkou na rytíře hle­děl a hrozivé pozvedl ruku.

„O, ty mi hrozíš? — Vždyť povídali, žes už nebožtíkem rozkřikl se rytíř a vyskočiv, chopil se meče a ťal po umučeném starci. Leč meč zazvonil

tvrdou podlahu a ve dví se přelomil. A zjev tu stál nehybně a vzrůstal — do obrovských rozměrů.

Rytíře pojal nevyslovitelný strach. Vztáhl proti zjevu ruce jako na obranu a sklesl na lože. Stěží se mu z hrdla dralo: „Jdi — pryč, pryč, noční příšero!

„Věz, rytíři Blanský“, počal duch mluviti dutým hlasem, „proklínám tě — tebe i celý tvůj rod! — Nezemřeš smrtí přirozenou, ani kdo z tvých potomků, a po smrti nechť v kámen se proměníš a v mukách

trýzni dále žiti a po klidu marně toužiti budeš! A přec, když některý z tvého rodu snažiti se bude se- jmouti kletbu tuto, ty sám mu to pokazíš! — Pro­klet jsi rytíři i se svým rodem, proklet — proklet!“

Rytíř hrozným hlasem vykřikl, vyskočil a hnal se proti nočnímu zjevení.

Leč náhle se zatemnilo a vidina zmizela. Čirá tma byla ve světnici a tma byla i venku. Rytíř běžel ke dveřím, avšak ty byly zamčeny. Přiskočil k oknu, dokořán je rozevřel a hleděl ven.

Les se chvěl a třásl a skřípal a sténal. Blesk osvítil celý kraj a hrom zaburácel.

Rytíř Blanský se opět hrůzou zachvěl. Pohlédnuv na protější holé skalní stěny, chvílemi ohněm blesků osvětlené, spatřil tam obrovský a příšerný zjev, umučeného starce s hrozivě pozvednutou rukou a zlobným zrakem.

A rytíř pojednou slyší: „Proklet jsi — proklet — proklet — ty i tvůj rod!“

hlubině hučely vody, v lese vyla vichřice a hrom děsné rachotil.

Rytíře zmocnil se strach. Zburcoval všechny obyvatele, kázal rozsvítiti pochodně a prohledati celý hrad. Sám vzal svíci a v divém spěchu pádil do žaláře, hroze tomu smrtí, kdo starce propustil. Leč ve vězení na vlhké slámě mrtev ležel poustevník a jeho široce rozevřené oči plny výčitek hleděly ztrnule na rytíře.

Rytíř se dívá na umučeného starce a zraků svých od něho odvrátiti nemůže a slyší, jak z hrudi nehybného dere se tiše a přec tak ostře: „Proklet jsi rytíři Blanský, proklet i tvůj rod!“

Nemohl déle tohoto pohledu snésti. Vší silou odtrhl se od mrtvého a utíkal zoufale z temného žaláře. Křičel, volal, prosil, aby zadrželi ten hrozný zjev, který jest mu v patách, který proti němu běží, všude stojí, leží, zvedá se a mu hrozí.

Hrůza šla z něho. Šílenství zmocnilo se jeho duše. Běhal po hradě, nemaje pokoje. Kdo mu do cesty přišel, toho proklál dýkou, mysle, že to strašidlo. I ponechali rytíře zoufalosti a vyhýbali se mu z daleka. A rytíř neustále běhal pronásledován jsa svou vidinou, již sám bez přestání pronásledoval. Až jednoho dne vyběhl na vysokou věž a se strašným zaklením vrhl se do propasti a tak bídně ve zlu zahynul.

Hradní lidé zvedli tělo samovrahovo, vložili do rakve a odnesli do rodinné hrobky. Leč sotva rakev postavili, tu odskočilo víko samo a rytíř se zvedl; těžkými kroky, sténaje a vzdychaje zašel k výklenku a tam se postavil, ztrnulý v kámen. Tam stál v mramor proměněn a hleděl šílenýma, vzteklýma očima na přítomné, kteří hrůzou jako by také zkameněli, dívali se na tento výjev. A tu uslyšeli hlas šeptající a přec tak zřetelný, ostrý: „Proklet jsi — proklet i tvůj rod!“

Zachvěli se všichni a smutné opustili hrobku, jejíž těžké dveře zapadly.

Ve výklenku stál prokletý rytíř, ztrnulý, v kámen proměněný a přec živý. Živý trýzní a mukami zlého svědomí.

 

Jak hrozně se splnila kletba poustevníkova. Potomci prokletého rytíře všichni umírali smrtí násilnou, nepřirozenou. A všichni vstávali, odhazujíce víka s rakve; všichni ztvrdli v kámen a ztrnulí přece žili ve strachu a úzkostech.

V rodinné hrobce rytířů z Blanska stála již pěkná řada zkamenělých postav s tvářemi vyjadřujícími krutý bol. Všichni upírali zraky své plny výčitek na proklatce, který tu stál hrozný, se svým šíleným výsměchem na rtech a zlým pohledem v oku.

Mnohý z nešťastného rodu rytíře Blanského pokusil se zbožným životem sejmouti rodinnou kletbu, než marně. Mnohý se proslavil znamenitými skutky, byl ctěn i milován, a nejvíce ženy se snažily obětavostí, bohabojností a veškerými ctnostmi vysvoboditi nešťastníky. Ale nic platno nebylo. Jakmile některý člen zahynul a to smrtí násilnou, v hrobce oživl, zkameněl a za nehodného svého předka trpěl.

Na hradě Blansku bývalo proto velmi smutno. Těžký osud, který tížil rod rytířů Blanských, nepřipustil veselí. Každý se chvěl před smrtí. Nikdy nebyl jist. Buď byl zabit náhodou, neb byl zavražděn, neb v zoufalství sám si život vzal. I poslední svého rodu rytíř Hynek z Blanska se svou dcerou Zbiňkou tak zahynuli. Jeho dítky malé všechny zemřely smrtí násilnou a jeho manželku, která zabila se pádem s koně, dávno odnesli do hrobky, kde také v kámen ztrnulá žalostně žila a se trápila. Od té doby chodil pan Hynek smuten po hradě a neustále se snažil, aby odvrátil zlý osud od svého dítěte jediného, spanilé Zbiňky, která právě dospěla v sličnou pannu. Dal ji stříci a sám ji střehl, aby nepřišla k úrazu, ač byl přesvědčen, že i ona i on sám neujde nenadálé smrti nepřirozené. Přemítal, co by učiniti měl. Modlil se, vedl se svou dcerou nejsvětější život, leč dějiny jeho rodu jej poučily, že vše to nic plátno není a nikdy nebylo. I pojal myšlenku, kdyby oba dobrovolně volili smrt, že rázem budou oni i předkové vysvobozeni. Přemítal o tomto svém úmyslu, vše dobře uvažoval a došel toho pevného přesvědčení, že jest toto jediným prostředkem rod svůj vysvoboditi.

Zajisté byl to šlechetný, obětavý úmysl, když chtěl svou krví a smrtí svého jediného, milovaného dítěte smýti kletbu s rodu svého, avšak neuvážil, že byťby zemřeli z úmyslu dobrého, přes hynou smrtí nepřirozenou.

Jednoho dne vešel ke své milé Zbiňce do komnaty a představil jí, jak strádali a strádají všichni tíhou kletby poustevníkovy.

„Jak lituji, že jsem o osudu své rodiny dříve nezvěděl. Nikdy bych se nebyl oženil.“

„A co bys byl učinil, drahý otče?“ tázala se Zbiňka.

„Byl bych žil sám a sám jako poslední svého prokletého rodu. A byl bych zemřel u vědomí, že nikdo po mně nebude v trýzni živ ani ve světě vezdejším, ani ve světě pohrobním.

Otec můj, který byl zavražděn, jak víš, nechtěl mně život ztrpčit, a proto mlčel. Teprve po jeho smrti dozvěděl jsem se smutný osud rytířů z Blanska, a to z úst věrného služebníka, který při smrti mého otce tolik naříkal a mně na srdce kladl, abych se snažil kletbu sejmout.

Nejvíce mne bolí, že ty, mé milé, dobré dítě, osudu tomuto neujdeš. Zda by nebylo lépe, kdyby rodu našeho nebylo?“

„Ano, ano, drahý otče, lépe by bylo, jak pravíš,“ povzdechla dívka.

„Nuže, milé dítě, můžeme učiniti všemu konec a rod náš vysvoboditi,“ řekl otec vážně a slavnostně. „Chceš tu oběť přinést?“

„Vše učiním, jen rci, čeho jest třeba podstoupiti. Mám jíti do kláštera, nebo putovati do svaté země? Či jako poustevnice v oné jeskyni živost stráviti, kde zbožně žil onen mnich?“ tázala se dívka s planoucí tváří.

„Nikoliv“, řekl otec temné a po chvíli mlčení řekl pevným hlasem: „Musíme dobrovolně zemříti.“

Zbiňka zbledla a sklopila zrak.

„Ty bledneš, drahá ? — Ovšem, jsi mladá, krásná, chtěla bys žít — avšak považ, jak nešťasten by byl ten, který by tě v lásce měl a tys mu byla náhle vyrvána násilnou smrtí, nebo kdybys své dítky snad zmírati viděla neštěstím, jako zemřeli tvoji bratři, sestry, všichni!“ —

„Nikdy, nikdy bych toho nesnesla!“ zvolala Zbiňka v bolestném pláči.

„Nuže, chci zemřít s tebou, dobrý můj otče!“ štkala a vrhla se otci svému v náruč.

„Bůh tě žehnej, dobré dítě, a pro tebe již nechť odpustí praotci našemu!“ pravil rytíř Hynek slavnostně a hladil krásnou tvář své mladistvé dcery.

„Pojď, sestupme dolů do smutné naší hrobky a oznámíme všem svůj úmysl.“

Otec a dcera vzali pochodně a sestoupili do temného, vlhkého sklepení.

Vlhko a chlad je ovanul. Zbiňka, ač se úže zahalila ve svůj plášť, chvěla se zimou i rozčilením a pocitem jakéhos neurčitého strachu. Ještě nikdy sem nebyla vkročila. A nyní tu stála uprostřed svých předků, jim tváří v tvář! Tu byly ony živé mramorové sochy, které červenavé světlo pochodní osvětlilo.

Jak byli všichni smutni! Jaký bol se v jejich tvářích zračil! A všichni hleděli upřené na jediného, který s posupným smíchem na rtech, se šílenstvím v divokých očích zrak na ně upíral. A nyní, když rytíř Hynek z Blanska všem oznamoval, jaký úmysl se svou dcerou pojal, aby je vysvobodil, vydral se z kamenné hrudi proklatcovy drsný výsměch, kdežto ostatní bolestně zasténali.

„Pojďme — pojďme, bojím se“, šeptala Zbiňka a prchala z místa hrůzy a utrpení.

„Nelze takto žít — nelze! — Chci zemřít a zemru ráda, přinese-li jim má smrt úlevy!“ zvolala plačíc.

Oba vešli nyní do rytířské síně k večeři.

Otec s dcerou zasedli za stůl, a po jídle, když sluhové odešli, naplnil dva poháry vínem, do něhož namíchal jedu.

Poklekli a vroucně se pomodlili. Zbiňka pak vřelými slovy doložila: „O Bože, nesmyje-li naše veliká oběť viny praotce našeho rodu, vyšli brzy vysvoboditele, aby byli všichni ti ubozí trápení zbaveni a vejiti mohli ve věčný mír a klid, amen.“

Otec objal naposled dceru, políbili se a zmužile vypili otrávené víno.

Ráno nalezlo je služebnictvo mrtvé. Uložili je do rakví a snesli do hrobky k otcům.

Avšak běda! V určitou dobu zvedla se víka rakví a otec i dcera vstali.

Rytíř Hynek, poslední z Blanska po meči, v kámen proměněn, s přežalostným vzdechem tiše se po­stavil do posledního výklenku u dveří.

Zbiňka však se neproměnila v mramor. Byla jako živá. Pohybovala se, chodila, jen rty její ne­promluvily. Byla jako lilie krásná s výrazem světice v planoucím oku.

Poohlédla se po všech, usmála se neskonale něžným úsměvem plným naděje a pomalu se ubírala ke dveřím, které se před ní samy otevřely a samy se za ní zavřely.

Brala se hradními chodbami lehce se vznášejíc a zašla do své komnaty, kde usedla ke kolovratu a jala se přísti.

Obyvatelé hradu jakmile ji spatřili, prchali uděšeni, leč když poznali, jaký jest dobry, přívětivý duch, uvykli na ni, ano i milovali ji.

Čas plynul. Na hradě byli jiní páni a stále se střídali.

A přišly války. Hrad byl obléhán, rozbourán. Obyvatelé prchli, zanechavše obydlí prázdné.

Jen bílá, krásná panna zůstala; seděla u kolo­vratu, předla a trpělivě čekala, čekala

 

Uplynulo opět mnoho času.

Hrad Blanský stál neopraven, a zdivo jeho se drobilo. Nikdo se do polozbořeného stavení nepřistěhoval. Jen bílá panna hrad obývala, smutná po něm chodila, nebo předla a toužebně z okénka do lesa hleděla. Čekala a dočkala se.

Kteréhosi dne jel žlebem statečný, mladý rytíř. Cestou ho překvapila bouře. Pršelo, jen se lilo, tma byla ukrutná. Jezdec mohl jen pomalu a opatrně špatnou cestou se svým koněm postupovati. Stále se ohlížel, zda by někde nebyla nějaká chaloupka nebo skrýš, kam by sebe a koně ukryl. Než všude byla pustina a tma. Pojednou vysoko mezi stromy uzřel kmitati se světélko.

Pln radosti je vítal, jako ve tmách zbloudilý hvězdu, jako tonoucí maják. Našel cestu vedoucí vzhůru a řídil svého koně do kopce, nespouštěje světla z očí. Rytíř přijev ke hradu, nemálo se divil, že toto zbořeniště obývají lidé. Avšak ještě více se podivil, když náhle uzřel krásnou pannu, ana mu jde se světlem vstříc a zve ho posunkem dále.

Naznačila mu, kam má koně zavésti, ukázala mu, kde jest píce, a pak ho vedla po chatrných schodech do vyšších pater. Šli zpustlými komnatami a síněmi, až přišli do komnaty, již obývala, kde bylo útulno, teplo. Ve starém krbu plápolal oheň, stůl byl prostřen, a panna vyzvala opět jen posunkem pozdního hosta, aby přisedl. Přinesla vína i pokrmů i opět mlčky vyzvala rytíře, aby jedl.

Rytíř udiven nad vším uposlechl, neboť byl hladov. A nasytiv se, tázal se panny, kdo a čím jest, kdo majetníkem hradu.

Leč nedostal odpovědi. Dívka mu jen naznačila, že nesmí mluvit, pak ho posunkem vyzvala, aby ulehl, a opustila komnatu.

Rytíř unaven brzy usnul a ráno, když ho zpěv ptactva vzbudil, nevěděl, zda vše, co v noci zažil, byla skutečnost či sen. Avšak rozhlédnuv se po cizí komnatě, vyhlédnuv z okna, shledal, že se nalézá v polozbořeném hradě uprostřed divočiny tichého, hustého lesa. A aby nebyl v nejmenší pochybnosti, že nebylo snem, co zažil za večera, vstoupila do komnaty krásná dívka a přinesla mu chutnou snídani.

Rytíř s rostoucím zájmem a obdivem díval se a spanilý zjev a zahrnul pannu sterými otázkami.

Ona ale jen posunky odpovídala. Byl jí tak zaujat, ani nepomýšlel na odjezd, a když se bílé dívky tázal, smí-li ještě zůstati, tu plna radosti přikývla hlavou. Její bledá tvář vzplanula vzrušením, a oči hleděly na něho takovou něhou, že jim rytíř odolati nemohl. I zůstal na hradě. Dny míjely, rytíř ani nepozoroval. A uplynul celý týden, snad ještě více.

V srdci rytířově vzplanula k mlčenlivé panně veliká a hluboká láska. Tázal se jí konečně kteréhosi dne, zda by jeho chotí se stala, k čemuž ovšem s radostí svolila. A když se jí tázal, zda je tu sama, nebo obývá-li se svými rodiči tento osamělý hrad, tu mu kynula, aby šel s ní.

Rozžehla pochodeň, vtiskla ji udivenému rytíři do ruky a zavedla ho do hrobky.

Se skřípotem se před nimi otevřely železné zarezavělé dveře, pavučinami pokryté. Rytíř pozoroval, že vůbec vše jest zanedbáno, že dávno, dávno pečlivá ruka tu nevládla, neopravovala.

Vešli do hrobky. Stanuli uprostřed, a bílá dívka posunkem ruky ukázala na kamenné sochy kolem stojící.

Rytíř užasl. Hleděl na ony mramorové ztrnulé postavy, v nichž, zdálo se mu, že přec život proudí, a pak obrátiv se k dívce, otázal se: „To jsou tvoji předkové a tys osiřelá, nikoho již nemáš?“

Panna přisvědčila a opět rukou ukázala kolem na všecky.

„Nuže!“ zvolal rytíř obrácen k sochám. „Rcete, dáte-li mně za choť tuto čistou, krásnou pannu ?

Jako dříve užasl, nyní téměř ustrnul, když zpozoroval, že všechny ty postavy z tvrdého kamene souhlasně přikývly hlavou. Ale ulekl se, když náhle uslyšel potupný, tichý smích, znějící jako tiché zasyčení hadí.

Setřásl však nepříjemný pocit a obrátil se k dívce s prosbou: „Ó, prosím tebe, milovaná, rci, promluv slovíčko, že ráda staneš se mou chotí?“ Dívka hleděla na něho laskavým pohledem a ra­dostně přikývla, kladouc svou útlou ručku v pravici rytířovu, který ještě důtklivěji naléhal: „Mluv, ó mluv, abych uslyšel tvůj sladký hlas!“

Bylo mu, jakoby tu ve snách stál, jakoby jakási tajemná síla ho v poutech držela, a jako by z daleka uslyšel tichý, tajemný hlas: „Nežádej od ní předčasně promluveného slova. Musí mlčeti, dokud Bůh jí mluvit nedovolí.“

„Pojďme drahá, nechť nás kněz spojí, a já si té odvedu na svůj hrad.“

Odcházeli z hrobky. A hle, všechny ty ztrnulé postavy se náhle pohnuly. Život jako by v jejich žilách zaproudil. Sestoupily se svých podstavců a braly se v páru za mladými. Vešli všichni do hradní kaple, v níž svíce hořely, zazněly varhany a zbožný zpěv.

Kněz již stál u oltáře a očekával nevěstu se ženichem. Započala mše.

Mladý rytíř tu stál jak u vyjevení. Vše ho dojímalo, mysl jeho byla povznesena. Hleděl se zanícením na svou krásnou nevěstu, která blaženě se usmívajíc, klečela na stupních oltářních a vroucně se modlila. Přiznal si v mysli, že nikdy neviděl spanilejšího zjevu. Připadala mu jako čistý, sotva rozvitý květ, jako světice, sestoupivší s nebeské říše na svět. I děkoval Bohu, že přivedl ho osud na osamělý hrad, v němž nalezl tento skrytý poklad.

Náhle však byl nepříjemně dotčen. Ve zbožný souzvuk písně zazněl příšerný, posupný smích. I ohlédl se. Avšak vedle něho klečící nevěsta položila starostlivě ruku na jeho rámě a jako by ho prosila, aby si nevšímal onoho zjevu.

V tom zpěv umlkl a započal obřad. Kněz se modlil a když vkládal ruku nevěstinu v ruku ženichovu a chtěl je štolou ovinout, zvolal strašný hlas: ,,Rytíři, pozor, je to mátoha, není to lidská bytost, kterou si za ženu bereš!“

Rytíř sebou trhl, vztáhl ruku zpět a váhal. Nedbaje prosebného zraku strachem chvějící se nevěsty, opět se ohlédl a tu uzřel strašidelný zjev prokletého rytíře, který šíleným smíchem opakoval: „Je to pekel mátoha — upusť od ní.“

Rytíř chvěl se nevýslovným děsem. Nevěděl, co má činit a již — již sestoupil po stupních oltářních, jako by prchnouti chtěl. Tu nešťastná panna ve svých nevylíčitelných úzkostech zapomněla a nezdržela se hlasitého slova.

Hněvivě upřela zrak na proklatce a hlasem zou­falého bolu zvolala: „Ustaň! — Mlč, ukrutníče a nekaz moje dílo vysvobození!“

Na ta slova zaznělo bolestné zasténání, s nímž smísil se smích prokletého rytíře.

Zahřměla rána, nastala tma, a rytíř pozbyl vědomí.

Když opět otevřel oči, shledal, že leží na ssutinách. Volal, ohlížel se a spatřil, že celá hrobka i s kaplí se propadla a on stojí na zbořeništi. Šel, klopýtaje dále, prošel celý hrad a hledal svou spanilou nevěstu. Přišel i do její komnaty, kde vše stálo na svém místě, jen jí tu nebylo. Volal ji, prosil, aby se vrátila, leč marně.

Vítr zaskučel a zdálo se mu, že slyší hrozný smích šílencův. Strach se ho zmocnil. Již na nic nepomyslil, nic neuvážil a pospíšil ke svému koni, osedlal ho a pádil z hradu ven do širého světa.

Bloudil s místa na místo, soužil se a toužil po krásné, bílé dívce, k níž pojal tak hlubokou lásku, že bez ní nemohl býti živ. Vrátil se konečně ke hradu Blansku a obcházel opuštěná místa, volaje neustále zmizelou svou nevěstu. A jednoho dne nalezli ho lidé těžce nemocného. Odnesli ho do nedaleké lesní chatrče a ošetřovali ho. Avšak horečka se ho zmocnila, a rytíř neustále blouznil o krásné panně.

Ležel bled, umírající na loži. Matné světlo noční kmitalo v kahanci a málo jen osvětlovalo chudobnou místnost.

U lože nemocného seděla stařena, která z dobrého srdce ho ošetřovala a za něho neustále se modlila.

Pojednou celá prostora osvětlila se podivnou září, a do světničky vešla bílá, krásná postava dívčí, přiblížila se k nemocnému a s neskonale něžným úsměvem sklonila se nad ním.

Rytíř otevřel oči a usednuv, rozevřel rámě s blaženým zvoláním: „Konečně jdeš, můj anděli dobrý, a nic nás již neodloučí!“

Milenci si spočinuli v náručí a mrtvi sklesli na bídné lože.

Rod rytířů z Blanska byl vysvobozen, prokletému bylo odpuštěno.

Na osamělém, starém hradě nikdy se již nezjevila bílá panna, a hrad více a více zapadal. Na jeho rozvalinách vyrostly stromy a křoviny a ukrývají jej docela.

Mohlo by se vám líbit...