TAJEMSTVÍ ČERTOVA HRÁDKU

Psalo se léta Páně asi 1230.

Jednoho dne téhož roku dával pán na Novýhradě skvělou hostinu, k níž sezval mnoho vzácných hostí, vesměs svých přátel.

Pan Vilém z Novýhradu byl pohostinným, miloval veselí, rozmařilost, byl nádherymilovný a velmi si na tom zakládal, aby hosté jeho nanejvýše spokojeni opouštěli jeho dum, a rád slyšel, když chválili jeho kuchyni i sklep. Proto bohatě je častoval. A bylo známo všeobecné o něm, že zavítal-li kdokoli na jeho hrad, vždy našel pohostinný stůl.

Onoho dne zejména přál si pán na Novýhradě, aby byla hostina hodně skvělá. Bylť se vrátil před krátkým časem z cizích zemí a těšil se na shledanou s dobrými přáteli.

Sluhové měli plné ruce práce, aby vyhověli rozkazům pánovým a upravili bohatou tabuli v rytířské síni.

Tato síň byla nejnádhernější místností v prostranném hradě. Vysokými okny padala tam záplava denního světla.

Nyní však za večera byly všude ve velikých nástěnných svícnech mnohoramenných silné, těžké voskovice rozsvíceny, jakož i ve dvouramenných svícnech na stole a ve velikém lustru visícím se stropu.

Ve vásách trčely vonné kytice, se stropu visely drahocenné čalouny z purpurové látky, zlatém vyšité; dřevěná vykládaná podlaha byla vzácnými koberci pokryta. Na stěnách visela krásná zbraň cizí i domácí.

Pan Vilém z Novýhradu byl slavný válečník, zúčastnil se výprav do Palestiny, cestoval v cizích zemích a přivezl si odtamtud mnoho převzácných věcí. Překrásné vásy, zbraně, štíty, čabraky, umělecké amfory, stříbrné mísy, cínové talíře, koflíky, konvice, všeliké sošky, řečtí a římští bůžkové antičtí a jiné a jiné velmi vzácné a drahocenné předměty okrašlovaly tuto nádhernou rytířskou síň.

Ovšem nejvíce tu bylo zbroje a zbraní: dýky, meče, kopí a všeliké štíty s překrásným uměleckým krumplováním. Mezi těmito visely na stěnách podobizny slavných předků pánů na Novýhradě a jejich paní v bohatých úborech z hedvábí a brokátu.

Kolem tabule stály těžké, dubové židle, koží potažené, s vysokými lenochy, uměle vyřezávanými.

Na veliké, až ke stropu sahající kredenci, téhož slohu jako stůl a židle, stály již připraveny stříbrné poháry a konvice čistě vyleštěné, naplněné vínem. Stříbrné podnosy plny vzácného ovoce, chutných chlebů a zákusků.

Konečně vešli hosté a s nimi roztomilý hostitel i krásná jeho paní, by zasedli k hostině. Záře množství světel zaplavila společnost a plameny svic, odrážející se ve velikém stříbrném zrcadle nad krbem, pohrávaly jako jiskry v drahokamech šperků na šíjích, pažích i ve vlasech přítomných panen a paní.

Veselý hovor se rozproudil, hlasitý smích ozýval se dvoranou a zaléhal široce rozevřenými okny v lesní tišinu. Chvílemi zazvučela harfa a zazněl zpěv, tu ženský, tu mužský neb společný v ladném dvojzpěvu.

Tak za veselí, za hudby a u vína míjel čas. I večer uběhl hodujícím jako chvíle. Hosté ani nepozorovali, že noc již nastala a dávno svůj tmavý háv po celém kraji rozestřela.

Až náhle, byla již půlnoc, v zábavu jejich pronikl zvuk hlásné trouby.

Hlásný na věži oznamoval nového příchozího.

„Co to?“ zarazil se hostitel vyhlídnuv z okna. „Kdo žádá vpuštěnu býti v tak pozdní dobu? — Host přec to nemůže býti — všichni jsou zde?‘‘ a obrátiv se k panoši, za jeho židlí stojícímu a na rozkazy čekajícímu, nařizoval: „Jdi, pospěš a optej se, co znamená zvuk hlásného!“

Panoš s úklonou odkvapil a vrátiv se za malou chvíli, oznamoval: „Jakýs cizinec, rytíř v černé zbroji, žádá o vstup a pohostinství, vzácný pane. Praví, že přichází z daleka a unaven i hladov jest. O nocleh a počastování prosí.“

„Co pravíš? — Že rytíř jest? — Snad druh jakýsi ze společné výpravy?“

„Nevím, pane. Neříkal“, zněla odpověď.

„Jak vypadá, kterak se jmenuje?“

„Jména nechce říci. — Brnění i zbroj a znak ve štítě poukazuje na rytířský stav, šat jeho jest cizího kroje, i cizím přízvukem hovoří.“

„Nuž, nechť vejde. Jest mi vítán, je-li poctivého jména a dobrý rek.“

Panoš opět odběhl, a za malou chvíli uslyšeli nahoře, jak spuštěn byl padací most a jezdec vjel do hradu.

Byl to podivný host, který tenkrát na Novýhrad přijel.

Černý jak havran kůň ho nesl, pokrytý červenou jak krev čabrakou. A černá byla jeho celá zbroj; s černé helmice vlála dvě rudá pera a -na černém štítě z lesklé ocele rděl se podivný, neznámý znak: dva červení hadi s drápy a dračími křídly spolu bojující.

Když pozdní host vjížděl do hradu, zatemnila se náhle obloha, jako by světla nebes byla pohasla.

Psi počali bojácně štěkati a výti; žoldnéřové zmateni uhnuli, a kolem věže slétaly se s divokým skřekem sovy, a netopýři s příšerným pištěním poletovali semo tamo.

„Pánbůh s námi“, šeptal vrátný, pouštěje neznámého, „to jako by sám ďábel vjížděl k nám.“

A hlásný na věži mumlal pro sebe, podivným strachem jat: „Co jsem hlásným, nebál jsem se, až dnes. — Jaký to děs?“

Za malou chvíli slyšeti bylo již v chodbě rytířův pádný krok.

Hosté kolem stolu zvědavě upírali zraky ke dveřím, a jakmile cizinec vstoupil, zůstali i oni zaraženi.

Všechna veselost rázem prchla, a v němých tvářích všech zračila se jediná otázka: „Kdo jsi?“ kterou hlasitě vyřkl pán domu, vstav a vítaje hosta.

 

„Odpusť, převzácný pane na Novýhradě, že přicházím v tak pozdní hodinu a ruším zábavu tvou i hostí tvých. — Nedejte se mnou másti, drazí pánové a vzácné paní“, obrátil se cizí rytíř s dvornou úklonou k přítomným, načež odstoupiv s panem Vilémem do okenního výklenku, tiše s ním hovořil.

Mezitím mohli si přítomní podivného rytíře prohlédnouti.

Jeho vzhled byl tmavý, zamračený a nebudil veliké důvěry. A podivné bylo jeho vypravování.

Pan Vilém vybídl hosta, aby zasedl za stůl, kázal přinésti teplého jídla a naliti vína.

A cizinec přijav pohár, pozvedl jej k lichotivému přípitku hostiteli a přítomným.

S jakousi nechutí pozvedli hosté své poháry a kov nejistě, slabě zacinkal.

„Nuž posilni se, pane!“ pobízel pan Vilém svého hostě, podávaje mu mísu.

S díky přijal cizí rytíř pokrm a dal se chutě do jídla; když se nasytil, jal se hovořiti a své příběhy vypravovati.

„Snad nebyl bych se odvážil na vrata tvého hradu zaťukati, kdybych nebyl viděl záři světla a neslyšel veselý zpěv i smích. -Jen tím osmělen, že se zde ještě nespí, požádal jsem o vstup i pohostinnost. Bloudím světem sám a sám. Přicházím z daleka a hledám někde v samotě, v neznámém kraji, daleko své vlasti místečko, kde bych si malý hrádek vystavěl, abych v klidu mohl žíti a kýžené smrti vyčkávati, neboť ztrativ ve vlasti milovanou choť, drahé dítě, pozbyv svých statků, nechci se tam vrátiti. — Dlel jsem v boji, otčiny vzdálen, a když jsem se vrátil – ó hrozno povídati — srdce mně to rozrývá — vzpomínka strašná slzy do očí mně žene“, povzdychl host a po chvíli teprve zase pokračoval: „vrátil jsem se z boje, v němž dobyl jsem vavřínů slavných. Leč doma našel jsem hrad svůj v ssutinách, drahé mrtvy“.

Rytíř smutným hlasem ukončil své vypravování a doložil: „Vidím, že jsem smutek svůj vnesl ve veselí vaše. Odpusťte a nedbejte mého žalu. — Veselte se dále“, a obrátiv se k panu Vilémovi, dodal: „Váš kraj se mně líbí. Je tu mnoho lesů, hustých hvozdů. Rád bych se zde usídlil. — Zdaž bys mně, pane Viléme, prodal kousíček své půdy, abych si hrádek malý vystavěl?“

Pan Vilém soustrastí jat nad neštěstím cizího rytíře, zvolal bodře: „I proč ne? — Tam naproti — hle — na onom vršku státi by mohl docela pěkně malý hrad, který by tobě a tvým tužbám vyhověl.“

„Nuže — prodej mi onen vršek, pane! —“ zvolal rytíř, podávaje pravici panu Vilémovi, do níž chutě a rozjařen vínem, plácl pán na Novýhradě.

Smlouva učiněna, sepsána a podepsána kupujícím a prodávajícím i přítomnými jako svědky.

K podivu všech vyňal černý rytíř červený sáček a vysypal na stůl krásné, nové zlaťáky, které na kamenné desce stolu pronikavým zvukem zacinkaly. Leskly se, jako by až žhavé byly.

Ihned celý peníz odpočítán, a pan Vilém do­brým prodejem spokojen, s úsměvem uschoval si zlaťáky do koženého váčku u pasu.

A nyní — víno sem! — Čerstvé!“ volal rozmarně. „Zapijeme svůj kup a nové přátelství na dobré sousedství!“

Poháry byly znovu naplněny, a tentokráte hlučněji zacinkal kov o sebe narážející.

Leč dřívější veselí nijak se nechtělo vrátiti v jejich střed, a proto brzy se hosté s domácími na Novýhradě rozloučili. Opouštěli hrad v podivné náladě.

I černý rytíř, přeje panu Vilémovi dobré noci, odebral se do komnatky sobě vykázané.

Ráno, když hlásný na věži troubil ranní hodinu a ve hradě nastal čilý život, když všichni v čeledníku sešli se ke společné snídani, poručil pan Vilém za volati cizího hostě.

Leč komnatka jeho byla prázdna a v celém hradě nebylo ani jeho, ani jeho koně. Hledali ho po všech koutech marně; tázali se druh druha, kde by byl a kdy opustil hrad. Nikdo nevěděl. Všichni odpovídali v ten smysl, že cizího rytíře od jeho vstupu do hradu nespatřili.

Nejpodivnější bylo, že nikdo mu hradu neotvíral, nikdo mostu nespouštěl. Tajemně zmizel.

Vrátný tvrdil, že živá duše u něho nebyla žádati o klíče, které mívá pod poduškou, na níž líhá.

A hlásný na věži vypravoval, že v noci, za hodnou chvíli, když hosté byli odjeli, slyšel, jak jsou koně ve stáji nepokojni a psi vyli strašně, hrad pak jedné chvíle vzplanul podivným světlem, jako by stál v plamenech. Náramně prý se ulekl a již chtěl dáti poplašné znamení, když opět vše pohaslo, a čirá tma nastala, ticho bylo opět všude. Neviděl a neslyšel potom již nic.

V udivení kroutil pan Vilém nad tím vším hlavou. Konečně myslil, že hradní čeládka předešlého večera vínem se byla zpila, jehož dal ze sklepa celý soudek vyvaliti. Nyní ze strachu, že se bude hněvati, vymýšlí si ty pohádky a výmluvy, zejména pověrčivý hlásný, aby ukryl své provinění, že zaspal.

Ale přece ho to hnětlo. Divil se a byl zamyšlen. Chodil po hradě, uvažuje o cizinci a chvílemi stanul, dívaje se na onen vršek, který mu v noci byl prodal.

Počalo ho to mrzeti. Nebyl pověrčiv, avšak všelicos mu bylo nápadno a podivno, co u cizince pozoroval.

Udivení jeho však mělo býti ještě větší, a mělo pana Viléma ještě více mrzeti, že prodal rytíři kus své půdy.

Ode dne ke dni podivným a tajemným způsobem stavěla se na onom vršku tvrz. Za dne nebylo nikoho viděti, že by se na stavbě pracovalo, a přece po ránu bylo znáti, jak stavba očividně vzrostla.

Za krátko vystavěn byl hrádek, tvaru i barvy prazvláštní, slohu docela cizího, velmi podivného.

Neveliká tato tvrz, rudá byla jako krev a odrážela se ostře od lesní zelené kolkolem. Vypadala jako rudé hnízdo dravce a planula jakoby ohněm.

Jak podivným a tajemným způsobem onen hrádek povstal, tak záhadným způsobem v něm vedl cizinec podivínský život.

S nikým se nestýkal, nikoho k sobě nezval a také nikoho nenavštěvoval.

Ani s panem Vilémem se již nesešel od oné noci, kdy od něho odkoupil onen vrch, na němž tvrz si vystavěl. A když pán na Novýhradě zajel si koňmo k němu, marně se pokoušel dostati se do hrádku. Marně volal, všelikým způsobem dával znamení, že hosté přijeli a žádají býti vpuštěni. Nadarmo.

Nikdo se neozval, všechno volání a troubení, všechno pískání a tlučení zůstalo bez odpovědi. Jen ozvěna vracela naslouchajícím jejich vlastní hlasy.

Což nebylo pána nikdy doma a sloužících neměl?

Ve hrádku bylo tichoučko, jako po vymření. Zdálo se, že jest neobydlen. Okenice byly pevně zavřeny, most zdvižen.

Za to za noci, ačkoliv i tu okenice zůstaly pevně zavřeny, přece bylo ve hrádku jaksi živo. Celá tvrz jakoby ohněm vzplanula.

Mnohdy se lidé domnívali, než tomu uvykli, že rudý hrádek hoří, jakmile však přišli blíže, shledali, že se mýlili.

Pán na červeném hrádku nepožíval dobré pověsti.

Lidé tvrdili, že sám ďábel z pekla přišel bydleti na zemi a z daleka se mu proto vyhýbali. Měl prý zlý pohled, uhranul hned. A on lid nenáviděl, zejména zbožný lid. Zpěv slyšeti nemohl. Když uslyšel někde pastýře na píšťalu pískati a děvy zpívati, tu prý obrátil koně a zběsile ujížděl.

,,A což přece ho někdo vidívá?“ tázal se pan Vilém.

,,Ba ovšem,“ zněla odpověď. „Projíždí se na svém divokém, černém oři hvozdem i lesem a zběsile honí zvěř. — Ba i po vzácnější kořisti prý slídí a krásné dívky unáší. Zmizí s nimi v červeném hrádku beze stopy. Nikdo nikdy jich již nespatří.“

Za takových řečí starostlivé svěsil pan Vilém hlavu a hryzl si rty. Trápilo ho, že ve svém sousedství musí trpěti takového dobrodruha. V ďábla nevěřil, bylť pan Vilém osvícený muž, spíše hádal na čaroděje, jaké viděl a seznal v cizích zemích. Rád by byl do tajemství jeho vnikl. Denně zíraje na „rudou skvrnu“, jak tvrz nazýval, proklínal ji i s jejím záhadným pánem a přál si, aby zmizela.

Dal vyzvídati a slíditi ve dne v noci po svém tajemném sousedu, aby něco jistého zvěděl. A brzy mu slídičové přinesli zvěst o druhém tajemství. Kdykoli prý měsíc jest nový, za tmavé půlnoci dojíždí po strmé kamenité cestě vzhůru k červenému hrádku krytý, černý kočár, černými koňmi tažený, zakukleným černým kočím řízený.

Rytíř vždy již ze své červené věže vyhlédá, zamračeně na všechny strany hledí a bouři vyvolává.

I nařídil pan Vilém, aby zvěděli, kdo na hrádek v černém voze dojíždí.

Leč přes všechno úsilí nikdo nemohl vyzpytovati, kdo v kočáře sedí a za noci rytíře navštěvuje, neboť vůz byl všecek krytý, rouškami zastřený. Přijížděl od Brna, a když bylo jeho rachocení na hrádku slyšeti, již byl most spuštěn a vrata dokořán zotvírána.

Vůz rychle vjel do nádvoří a hned zase byla brána zavřena, most zvednut. Než kohout ráno prý zakokrhal, opět již vůz vyjel a v lese zmizel.

Mělť tedy červený hrádek o tajemství více a pan Vilém na srdci o starost tíže.

Znovu a znovu pokoušel se pán na Novýhradě dostati se do rudého hrádku. Co chvíli vyslal posly s vyzváním za rozmluvu, leč všichni vrátili se bez pořízení.

Tu přešla pana Viléma trpělivost a jedné noci tmavé a bouřlivé, sám s jediným sluhou se vydal k hrádku na zvědy.

Ukryli se v houštině a čekali. Hrádek jako by byl prázden.

Hřmělo a blesky sjížděly. Pan Vilém zahalil se těsněji do svého pláště, a sluha prosil, aby se raději vrátil a nevydával se nebezpečí nastuzení, připomínaje mu starou ránu, již v boji proti nevěrcům byl utržil. Leč pan Vilém vytrval.

Co chvíle se zablesklo, a tu zjevil se jim rudý hrádek pitvorný a příšerný; pokaždé jako by měnili tvary, jako by vzplanul a sebou pohnul.

Hřmělo strašně a vichřice lesem mlátila.

Oba silní mužové, jak pan Vilém, tak jeho věrný sluha, měli co dělati, aby na nohou pevně stáli.

Konečně zdálo se, že bouře poněkud se utišila, a tu uslyšeli rachocení vozu. Napjali sluch i zrak a v příští chvíli uzřeli přijížděti černý kočár, černými koňmi tažený. Na kozlíku seděl zachumlaný kočí. Do vozu neviděli.

Ihned byl spuštěn most, vrata otevřena, a vůz vjel rychle do hradu.

Vše se událo tak rychle, že nebylo možno pánu z Novýhradu přiskočil i a zároveň s vozem dostati se do tvrze.

Pan Vilém si zaklel chutě od plic. Obcházel nyní uzavřený hrádek a rád by se byl dostal až k jeho zdem. Leč příkop byl naplněn vodou, jako když se obléhá.

Zdálo se oběma slídičům, že uvnitř musí býti záplava světel, která skulinkami pevně uzavřených okenic prokmitá v temnou noc.

Ale zvuku odnikud nebylo slyšeti.

Pan Vilém poslal sluhu na opačnou stranu a sám postavil naproti oknům, z nichž kmitalo slabě

světlo. Zíral na okna a uvažoval, jaké as tajemství ve zdech podivného hrádku se skrývá. Stál tu dlouho a již chtěl se vzdáliti s nepořízenou, když náhle prudce se rozevřelo jedno okno, z něhož celá záplava jasného světla se vyřinula; v okně objevila se útlá postava dívčí v bílém rouchu, prostovlasá, která lomíc rukama, úpěnlivé volala o pomoc.

Než však mohl pan Vilém blíže doběhnouti, ba než mohl vzkřiknouti, viděl, jak byla dívka pevnýma rukama uchopena, s okna stržena, a okno hned zase bylo zavřeno.

Tasiv meč, přiskočil na samý okraj příkopu a volal. Leč nebylo mu odpověděno. Vše zůstalo ticho, nic se nehnulo.

Běžel před padací most, volaje na svého sluhu, a nyní oba pokoušeli se voláním přivolati některého obyvatele červeného hrádku. Leč ani stráže, ani hlásného nebylo viděti.

Hrádek stál tu tichý, němý, ba ani paprsek světla neunikal skulinkou okenic jako dřív.

Pan Vilém vida, že jest vše marno, odešel se svým sluhou nanejvýše rozrušen a rozčilen, uvažuje, co má podniknouti.

Sezval hned na druhý den své přátele, aby jim vše pověděl a poradil se, co by měli podniknouti proti zločinnému sousedu, zejména když se mu kladly za vinu i vraždy, které se poslední dobou udály.

Noční příhoda, jíž byl pan Vilém svědkem, byla sama zločinem.

Páni rytíři se radili, a nejeden velmi důrazní upozorňoval, že těžko jest s pekelníkem do boje se dávati.

 

Pan Vilém marné vymlouval a je poučoval, že ďábel v lidské podobě po světě nechodí. Připouštěl jen, že jest zlá moc jakási, která lidi ke špatnostem a zlým skutkům nabádá a že cizinec jest asi učený v tajných vědách, vyzná se v černé magii a ve čtení ve hvězdách, nic více a nic méně. Však že jest i bezpochyby nebezpečný zločinec, jehož musí se zmocniti i násilím a před soud ho postaviti.

Rozhodnuto konečně, že brannou mocí na tvrz uhodí a že příštího dne útokem na hrádek poženou.

I bylo ihned ozbrojeného lidu ze všech stran, z okol­ních hradů na Novýhrad svoláno, posli k pánům vy­praveni s důležitými dopisy.

Než nastal večer, bylo již také ve hradě páně Vilémové zbrojného lidu plno, takže ani místa ne­měli. Rozložili se kolem hradu táborem a rozdělavše ohně, rozestavivše na všech stranách stráže, ulehli. Vypadalo to jako na válečném tažení.

Noc valně pokročila. Posádka byla v hluboký spánek pohroužena, jen stráž bděla.

Stíny rozestavených bojovníků na stráži kmitaly se tajemně sem a tam. Brzy objevil se stín na stěně hradní, brzy zase plížil se po zemi, a opět nehybně ležel na ní.

Tichá byla noc. Ani lísteček se nehnul.

Pojednou všichni procitli ze spánku, byvše poplašným voláním a troubením vyburcováni.

Hoří! — Hoří!“ voláno ze všech stran. „Kde kde?“ křičeli, když uviděli rudou záplavu.

Pan Vilém vyskočil z lože a spěchal k oknu, mysle nejinak, než že hoří Novýhrad. Zdivo vybledlo, vyschlo a drobilo se více a více. Hustý břečťan, mechy a křoviny kolkolem bujely, zdivo ukryly, stromy tu vyrostly a rozkládaly široké větve nad zříceninami, po nichž dnes není památky. Stěží bys našel dnes již jen kousek zdivá „Čertova hrádku“. Dnešní pokolení nezná ani již místa, kde stával a jen staří ještě ti poví něco málo o dávné pověsti.

V dějinách dočítáme se o době oné velmi kusých zpráv a o „Čertově hrádku“ nic určitého.

Mohlo by se vám líbit...