VESELÝ PETR Z HOLŠTÝNA

Holštýne! — Osamělý Holštýne, rozkošný obrázku, vždy tě ráda vidím a vždy se s tebou loučím slovy: „Nashledanou!“ — Ty obrázku poetický a romantický se svými zbytky zřícenin, připomínajícími člověku pomíjejícnost tohoto světa; ve stínu tvých vysokých stromů, v tichu tvé samoty šumí tajemné perutě pověstí dávných a šeptají v ucho zkazky staré doby. Zdá se, že tu život pomaleji prchá a že v kypré zeleni mrtvá minulost znova oživuje.

A hle, z hrozné jeskyně „hladomorny“ pod hradem, v dutině skalní, tajemně se skrývající jako zločin, vystupují záhadné stíny: postavy duchů umučených a žalují…

O, prchej, poutníče, s míst tak smutných a strašidelných, než obetká tě kouzelná síť a spoutá v zajetí tvou fantasii! Či chceš viděti obrázky, jaké lid v pověstech svých si vykresliti umí?

Nuže slyš! Povím ti o „veselém Petru“, který tu kdysi žil v malém domku nedaleko hradu a svým veselým smíchem, svým bujným zpěvem oživoval hluboké ticho okolí pustého hradu a plašil stíny, vystupující z temných hrobů.

Často býval na osamělé skále, kde zbořeniště hradu hostilo. Všelikou opřenou chásku i plazy a čtvernožce, stavějící podzemní doupata. Vysmíval se pověrečným lidem, když ho varovali, aby na „starý zámek“ nechodil, že tam straší, a že svými rozpustilými žerty i samého „ďábla“ přivolá, který po jeho duši jisté zatouží.

„Ničeho jsem tam dosud neviděl, ničeho tajemného nezažil, žádného ducha nespatřil“, smál se Petr, a hvízdaje si veselou, rovnou k „starému zámku“ zamířil.

Petr byl panským lesníkem. Byl to svižný mladý muž, v jeho žilách kolovala nepokojná „zelená“ krev myslivecká. Byl bujaré, veselé mysli, rád zažertoval s každým, byl pln vtipu a smíchu. A pro tuto po­vahu měli ho rádi, byl oblíben v celém kraji a znám pod jménem „veselý Petr“.

Žilo se v kruté době třicetileté války. Smutek a trud doléhaly na srdce lidská, duše tonuly v žalu, i bylo vzácností, vyskytl-li se někde člověk s veselou myslí. Zvláště mládež milovala veselého Petra a děvčata se za ním téměř bláznila a hádala se oň. Každá chtěla ho upoutati.

Petr však žádné nevyznamenával, ačkoliv se vše­mi zažertoval a se bavil. Až jednou, když poznal spanilou Terezku Nesvadbovou z Protivanova, tu si tak zamiloval, že pro ni zapomněl na všecky a snažil se získati její srdce a ucházeti se o její ruku u starého Nesvadby. Nebylo tak lehké získati otce, jako si byl dobyl srdce dívčího.

Starý Nesvadba, lesník na sousedním panství, byl muž přísný, starosvětský. Vyznamenával se hlubokou zbožností, přísnými mravy a škrobenou téměř formálností. Byl opakem letory svého mladého kolegy Petra, jehož ovšem znal a také ho měl i rád. Jen mu vytýkal lehkomyslnost a veselí, jaké dával najevo v těžkých dobách „krvavých“ a smutných.

„Nu a co s tím spravíte, vzdycháte-li, naříkáte-li nad něčím, co se napraviti nedá?“ ptával se Petr.

„Však kdybys poznal, co jest bída, nouze, svízele, nemoc a trampoty, jaké s sebou přináší neblahá válka, zmizel by smích s tvých tváří, a nekroutil bys si tak šibalsky svůj knír, nebláznil mladých děvčat. Což my zde v horách ještě se máme dosti- dobře v ochraně a při chlebě našeho panstva a hlavně v ochraně boží. Nyní se máme jen modlit, ne se smát.“

Veselý Petr se rozmařile usmíval a škrábal se šibalsky za uchem, a již, již překypovaly jeho rty veselými vtipy a žerty.

Když však se do krásné dcerušky bručivého mravokárce zamiloval, tu pěkně držel jazyk za zuby, ano často si i zahrál na zbožného, vážného občana a chodíval na poutě do Sloupu, kde se ovšem sešel se svou milou Terezkou. Krátce, hleděl si získati starého, což se mu i konečně podařilo, zvláště když Nesvadba cítil, že nemoc skličuje jeho vetché tělo a myslil si, kdyby zemřel, že tu zanechá své milované dítě bez ochrany. A to v tak zlé, nebezpečné době!

Terezka a Petr tonuli v blaženosti a také brzy slavili svatbu.

Dávno prý již neviděli lidé tak pěkných, šťastných a tak se k sobě hodících lidí, jako byli „veselý Petr“ a jeho švarná nevěsta, Terezka Nesvadbová.

A jak hezky si zřídili myslivnu pod starým hradem Holštýnským! Čistě vybílený domek, pěkně zařízený a útulný. Stěny plny parůžků a parohů a jiných loveckých věcí. Lůžka zastřena bílými záclonami dle tehdejšího zvyku, stoly a skříně dubové, důkladné práce.

Starý Nesvadba dal dceři vše, co po nebožce mu zůstalo, a ponechal si jen to nejnutnější. Říkal, že poprosí o pensi a k dětem do Holštýna se odstěhuje. Leč jinak bylo souzeno. Než se rok s rokem minul, ustlali otci k věčnému odpočinku na hřbitově.

Přešlo několik let.

Časy byly čím dále horší. Těžce dolehla válka neblahá na veškeré obyvatelstvo. Nastala všeobecná bída a nouze. A uhostila se nejen v bídných chatách venkovského lidu, než i v panských domech.

Trpěli tím i poddaní a úředníci vrchnostenští nemalou měrou.

Také v myslivně veselého Petra zasedl ten strašný, nezvaný host a šklebil se ze všech koutů na Petra a jeho ženu.

Již přestali mu říkati ,,veselý“ Petr, a vyslovil-li někdo to slovo, znělo jako výsměch.

Leč Petr s Terezkou se stále měli upřímné rádi. Bída, která se u nich uhostila, nezmenšila jejich lásky, naopak upevnila jejich svazek a to tím více, ani měli synáčka, jejž oba vroucně milovali. Nouze stále se vzmáhající počala býti velmi citelná a bolestná, neboť neměli v celé skrovné domácnosti již nic, co by byli zpeněžili.

A říkává se, že na jednom neštěstí není dosti. U Petra se to vyjevilo. Bůh ví, kdo ho udal u panstva, že jest tajným pikardistou a proto dostal jednoho dne výpověď ze služby.

Nevěděli ubožáci kam jíti, co dělati. Petr byl zoufalý. Těžce dolehla naň tato poslední rána osudu. Terezčiny domluvy a prosby, aby se vzmužil a neoddával se tak žalu, nezmohly tentokráte nic. Petr zmalomyslněl.

,,Co nám zbývá? — Buď zemřeme hlady, nebo půjdeme žebrotou. Obé jest hrozné. Tys býval vždy dobré mysli, bral jsi vše tak lehce a nyní ztrácíš odvahu?“

„Ach což, netrápím se pro svou osobu, ale ty, ubohá, moje ženo dobrá, a dítě naše, vy trpíte! — Co z vás bude? — Vše, vše bych pro vás učinil – i zemřel bych rád, kdybych tím pomoci mohl“, naříkal Petr.

„Neztrácej důvěry v Boha, nepozbývej naděje!

Modleme se, pojď, Bůh nám pomůže!“

„Terezko, což jsme se nemodlili již dost? — A nic — nic to nezpomohlo“ — odvětil Petr trpce a vzchopiv se, vzal pušku a řekl: „Naposled se projdu lesem, snad se utiší má rozbouřená mysl a nabudu rozvahy. S bohem Terezko, vrátím se brzy!“

Terezka doprovodila milovaného muže až přes práh domku a se zaslzenýma očima dívala se za ním, dokud nezmizel jí s očí. Viděla, jak statečně kráčí pevným krokem, leč s hluboce schýlenou hlavou, již tížila ohromná starost. I povzdechla si z plna srdce, vzpomněvši onoho Petra, „veselého Petra“, za nímž také tak hledívala, když se smíchem na rtech se s ní loučil a se zpěvem, s hlavou vztyčenou, bujaře kráčel pěšinkou a tam pod strmou skálou pod „starým zámkem“ se zastavil, otočil a zamával vesele mysliveckým kloboukem, zdobenýmpérky sojčími.

Nyní však, jako vůbec již poslední dobou, odcházel smuten do svého milovaného lesa. A dnes obzvláště. Vždyť šel rozloučit se s tím krásným lesem, který zval svým druhým domovem.

Petrova statečná postava zmizela v lesní houštině, a Terezka utírajíc slzy, zašla zpět do domku.

Petr obešel hradní skálu a aniž sám věděl, kudy kráčí, náhle se ocitl nahoře u zřícenin. Stanul a v zadumání hleděl na zbořené zdivo. Vždy, když tu dlíval a hleděl na ponurý obraz zkázy, vzpomínal starých pověstí, jež slýchával od mládí. I v tuto chvíli vzpomněl zvláště oné zkazky, která vyprávěla o velikých pokladech, zakopaných v hladomorně pod Holštýnským hradem. Smával se těm povídkám, nevěřil jim, než dnes, dnes pln trpkosti, pln chtivé touhy, myslil na to, kdyby to byla přece pravda a on poklad takový našel. Hned však zapudil tak dětinskou myšlenku a pln nevole odvrátil se od zbořeniště. Sestoupil dolů a zašel hlouběji do lesa. Avšak myšlenka na poklad ho neopouštěla. Vtírala se mu stále a stále na mysl stará pověst, zvučela mu v uších a vždy a vždy se vracela přes všechno jeho snažení nemysliti na takovou hloupost. Byla jako dotěrná moucha, jíž odehnati nelze.

Pojednou se zastavil a hlasité vzkřikl: „Rázem by bylo vzpomoženo! — Vyrval bych dítě i ženu

nouzi-věru, že ďáblu bych se zapsal, kdybych takový poklad vykopal!“

 

Sotva dořekl ona slova, spatřil náhle cestou proti sobě kráčeti malého, černého mužíčka, oděného v havířský šat.

Petr překvapen nezvyklým zjevem se zastavil a hleděl na cizince s jakousi zvědavostí.

Horník, patrné dle svého šatu cizí človíček, velmi slušné pozdravil a tázal se s cizím přízvukem v řeči: „Hej, myslivče, kudy cesta na Černou Horu?“

,,To máš ještě daleko“, odvětil Petr, pozdravil se s ním navzájem a přistoupiv k němu blíže, jal se mu cestu popisovati. Konečně se nabídl, že ho lesem provodí až nahoru k Helišově skále, odkud je širší rozhled.

Cizinec s vděčností přijal Petrovu nabídku. Kráčeli nyní spolu lesem, a malý havíř vypravoval Petrovi, že jde z daleka. A netajil se ani s účelem i cílem své cesty.

,,Jdu“, pravil důvěrné a tajemně, ,,k Pernštýnu, tam nedaleko jsou zříceniny starého hradu, pod jehož sutinami skryt jest veliký poklad. Pro ten si tam jdu.“

„Jakže ?“ žasl Petr a hlava se mu zatočila.

Ano, jdu si vyzvednout poklad. Musím tam jíti o půlnoci. Avšak nesmím se ničeho svěceného před tím dotknouti, tím méně s sebou bráti, ani na nic svatého mysliti.“

,,A — a — co dále?“ tázal se Petr pln netrpělivosti, když mužíček se v nejlepším povídání odmlčel.

„Hm“, řekl horníček, směje se potměšile, „pak musím říci tajná slova, formuli, jíž jsem se daleko v cizině naučil a — poklad jest pak můj.“

Petrovy oči zajiskřily, hruď prudkým oddechováním se zvedala.

Horníček se na něho po očku díval a pásl se najeho vnitřním boji.

A nemohl bys mi ona tajná slova říci?“ tázal se Petr stísněné.

Hlasitý smích mužíčkův byl mu odpovědí.

„Pověz mi ta zázračná slova“, prosil Petr, „budu ti vděčen“.

„Aj, blázníš, milý pane od zeleného cechu? — Na to se optej někoho jiného.“

„Jsme v bídě, nemáme co jisti a nebudeme ani míti místa, kam bychom hlavu položili — prosím tě!“ žebronil Petr.

„Co mi potom ? — Chci jen poklad míti pro sebe a nikomu druhému ho nepředám“, chechtal se malý havíř.

V Petrovi vzkypěla krev. Pojal náhle k tomuto cizinci hroznou zášť. A změřiv jeho malou, slabounkou postavičku, sevřel ji svými silnými pěstmi a hrozil mužíčkovi, že ho zabije, nepoví-li mu svoje tajemství.

Ulekaný horníček jal se prositi za svůj život, ale když Petr nepopustil a svíral jeho křehké tělo železnými téměř prsty, předříkával mu tajemná slova nesrozumitelná tak dlouho, až Petr se naučil říkati je zpaměti. Tu teprve pustil chvějícího se mužíka a odstrčil ho od sebe tak prudce, až upadl.

Malý horníček rychle se vztyčil, a Petr ke svému udivení zpozoroval, jak se zmenšuje a zmenšuje, až náhle zmizel mu před očima. V tom však zazněl Petrovi do uší příšerný smích, který ho až zamrazil. Šel pomalu domů, přemýšleje o podivném zjevu. Leč nepříjemný dojem ustoupil před vzpomínkou na hroznou bídu, jež čeká na jeho rodinu, a chtivost, vyzvednou ti stůj co stůj poklad, nabyla nad ním vrchu. Stále si opakoval čarovnou formuli, a když přišel domu, setrval v hlubokém přemítání, neodpovídaje na láskyplné a starostlivé otázky věrné ženy. O půlnoci vstal, vzal lopatu, rýč i louč a šel do jeskyně pod hradem.

Ostrý chlad ho ovanul v hrůzné oné místnosti, odporný puch div ho neomámil. Leč Petr toho nedbal. Nedbal ani výstražných hlasů svého nitra. Opakuje stále jen ona tajemná slova, jež mu cizí mužík byl předříkal, rozžehl louč a dal se do práce. Kopal a kopal, až pot řinul se mu s čela. Mezi prací zdálo se mu, jako by tu nebyl sám. Brzy čistil někdo louč, zase mu dýchal někdo studeným dechem do tváří. Konečně, když se lépe podíval, spatřil onoho malého, černé oděného mužíčka v havířském šatě, jak mu pomáhá svými maloučkými prsty hlínu odhrabovati. I ulekl se velice. Leč strach jeho pominul, když mužíček naň přívětivé pokyvoval a poklad mu sliboval.

„Vidíš, zabíti jsi mne chtěl“, skuhral. „A já jsem ti přišel pomoci. Beze mne bys pokladu nedostal“.

V téže chvíli přiletěla sněhobílá holubice a kroužíc kolem Petrovy hlavy, třepetala úzkostlivě perutěmi.

„Nuže, podej mi ke společné práci ruku, je třeba ještě více vykonati, o čem nevíš, chceš-li pokladu dosíci. Uzavřeme spolu spolek.“

Petr již-již podával mužíčkovi pravici, leč holubice se mezi oba drala a zabraňovala tak Petrovi, aby vložil ruku do cizincovy ruky.

Petr rozzloben rozehnal se po holubici a srazil ji k zemi.

V témž okamžiku zhaslo světlo, a Petr uslyšel hlas své milované ženy, volající jeho jméno se strachem a úzkostí.

„Petře, Petře!“ zaznělo také temnou jeskyní jako ozvěnou, jako šepotem vánku, tak toužebně, tak bolestně, že se Petr zachvěl.

Vzchopil se a prchal z příšerného místa.

„Neutíkej, zůstaň — poklad již máme“, chraplavé volal mužíček a zadržoval Petra vší mocí. Petr s hrůzou cítil, jak neznámá jakás síla se naň věsí.

S největší prudkostí setřásl však mužíčka a tá­paje tmou, snažil se dosíci východu. Konečně, často klopýtaje, vyšel z jeskyně.

Noc postoupila. Nebe planulo hvězdami. Ticho bylo, posvátný klid rozhostil se vůkol. Ani les nešuměl. Stál tu temný, nehybný, a Petrovi se zdálo, že mu hrozí.

Petr chvátal k dědince, kde klidné spali obyva­telé. Všude v chatách byla okénka tmavá. Jen je­diné světélko kmitalo v jednom domku — v jeho domku. — Spatřiv toto světlo, zachvěl se zlou před­tuchou. — Což neslyšel, hlasu své ženy, své Terezky?

Hlas tak bolestný, zoufalý, jakým jen umírající muže volati? — Ach!

Hrůza ho obešla. Viděl temné postavy, chvátající z jeho chaty, minuly ho a polohlasné pronášely slova, která jako ostré šípy zaryla se mu v duši: „Brzy dotrpí. — již umírá.“

Vrávoravým krokem došel k domku a prodral se zástupem sousedů, kteří mu bázlivé ustoupili, a vrazil do světnice.

 

Na loži spatřil svou milovanou Terezku bledou a umírající. — Vrhl se u jejího lože na kolena a zoufale ji volal jménem.

Tu ještě jednou otevřela oči a upřela na něho zrak plný něhy, plný odpuštění a naděje. A zemřela.

Nešťastný Petr plakal a obviňoval sebe z vraždy své ženy, volaje neustále: „Já ji zabil, holubici bílou, já ji srazil k zemi!“

I divili se přítomní a ptali se ho, kde po tři dny meškal, a vypravovali mu, že věrná jeho žena plna strachu ho marné hledala, až vysílená sklesla; nemocnou ji na lože uložili, od ní se nehnuli do této chvíle.

„Modlila se za tebe, viděla tě v duchu a volala tvé jméno plna úzkosti, že ztracena jest prý duše tvá! Té chvíle také započal její poslední zápas.“

„Zavraždil jsem ji. — Holubici!“ naříkal Petr neustále a z nesouvislých jeho slov poznávali teprve sousedé, co se s ním poslední dobou dělo.

Vystrojili Terezce skromný pohřeb, a když se ubírali s rakví tichým údolím, tu Petr, který byl mezi tím zmizel, vyběhl jim z lesa naproti se smíchem a zpěvem, ověnčený, a zasypal je otázkami, kde jest Terezka, jeho drahá žena?

A když mu pravili, že ji v rakvi nesou, zavrtěl hlavou a volal, že to není pravda, neboť Terezka jeho proměnila se v bílou holubici, která obletuje starý hrad. I běžel k zbořeništi, odkudž bylo slyšeti jeho šílený smích a zpěv.

Tam také zůstal. Stále kopal, něco hledal a mumlal při tom nesrozumitelná slova; nebo zpíval a smál se a na ozvěnu dával pozor, co mu odpoví. Lidé na něho zvykli. Útrpní mu donášeli pokrmy, a když od starého zámku zpěv se ozýval, říkali: „Aha, veselý Petr zase zpívá“.

Leč jednou již neuslyšeli jeho zpěvu. Našli ho mrtvého s motykou v ruce vedle vykopané jámy.

Zdaž světlá duše Terezčina vyprosila proň odpuštění? — Zajisté. — Duše jeho zatemněna v životě na zemi si odpykala svoje provinění, jehož se dopustil touhou po bohatství. Hamižnost poskvrňuje čisté duše.

Mohlo by se vám líbit...