ZBOJNÍCI A ŘEZBÁŘ

Za starých časů až do začátku předešlého století poskytovaly tmavé jeskyně v moravském Krasu, di­voce vzrostlé lesy, v nichž rostly stoleté stromy, a husté hvozdy v celém okolí Brna bezpečné útulky a skrýše loupeživým rotám.

Proto bývalo nebezpečeno jíti osamělým lesem, rozkřičenou krajinou, v níž řádili zbojníci, chasa surová, která za vedení zvoleného vůdce přepadávala jednotlivce i celé společ­nosti jedoucích kupců na trh. A nejen to. Přepadávali i osamělá stavení i vesnice, vnikali do domů a loupili i vraždili, až z toho šla hrůza. Lidé se potom velice báli, neboť nikdo nebyl svým majetkem ani životem jist.

Kdysi také řádila taková rota v celém okolí Brna. Marně se pokoušeli brněnští a ozbrojení lidé markra­bě moravského zmocniti se lupičů. Vždy jim unikli. Lidé se neodvažovali jíti dále do lesů, než na sám kraj, neopouštěli ani svých stavení, takže lesy i cesty bývaly velice opuštěné. Tehdy se stalo, že jednoho dne osamělým hvozdem v oněch částech kraje, kde dnes Vranov se rozkládá, kráčel mladík pěkného vzrůstu, dlouhých kadeří, jemného obličeje a snivých, velikých očí. Bylo na první pohled patrno, že tento jinoch není obyčejný člověk, a že genius umění vtiskl na jeho čelo políbení. Kráčel lesem nazdařbůh, sám nevěda, kam přijde. Zabloudil, neboť neznal dobře cesty.

Byl to mladý umělec, který se v Itálii vyučil umění řezbářskému a nyní se vracel z daleké ciziny domů na Moravu. Vykračoval si vesele a bezstarostně osamělým lesem a prozpěvoval si jakous vlašskou píseň, jíž se ve Florencii byl naučil.

Šel již dlouho a pořáde konce lesa nemohl dojíti. Unaven konečně a hladov, usedl pod věkovitý dub, jehož větve široce se rozkládaly. Pod dubem bylo takové pěkné místečko.“Tak. Zde si odpočinu a prospím se“, řekl si řezbář nahlas. Sňal s beder cestovní vak, vyňal z něho nůž, kus sýra a černého chleba a dal se chutě do jídla. Nasytiv se, napil se pramenité vody a lehl si pod strom. Unaven, brzy usnul. Ale nespal dlouho. Náhle byl probuzen hlasitým hovorem. Otevřel oči a uviděl nad sebou skláněti se divokou tvář zarostlou. A když pohlédl kolem, uzřel množství takových divokých postav, ozbrojených od hlavy až k patě. Obklíčili ho dokola. Řezbář měl na sobě šat dle vlašského střihu a slyšel, jak jeden povídá: „Je to cizinec. Prohledejte ho. Snad má něco cenného u sebe?“Řezbář se vzpřímil a povídal zmužile, ač se na celém těle třásl: „Nemám nic cenného u sebe. Jsem chudý řezbář. Vracím se z daleka.“„To je nám brachu jedno“, zasmál se náčelník loupežnické roty. „Máš-li něco, vezmem ti to bez ptaní.“„A zemřít musíš, když jsi nám padl do ruky“, řekl jiný.

„Ale probůh! Co jsem vám udělal? — Vezměte si všecko, co mám!“ zvolal Jan v úzkostech a podával hrozným lidem svou koženou peněženku, v níž měl několik málo jen mincí.

„O tu maličkost nám neběží. Máme peněz dost a k tomu dobré zlato!“ zasmál se náčelník lupičů a zacinkal penězi v sáčku u pasu mu visícího.

„Ale umřít musíš proto, abys nás neprozradil.“

„Ó, já nebudu nic povídat — ani neznám tento kraj —,“ koktal řezbář.

„To každý slibuje. Ale věřit ti nemůžeme.“

Mladý umělec pln děsu díval se na lupiče, ale nikde neviděl ani trochu soustrasti, jen samé strašné, divoké a surové tváře. Toliko jeden z nich, jenž vypadal trochu lidštěji, pravil vůdci roty: „Nemyslíš, abychom ho ušetřili? Je to silný mládenec. Mohl by nám býti prospěšný. A je to chuďas. Nic nemá.“

„Myslíš? — Nu, zeptáme se ho.“ A obrátiv se k zajatému, pravil: „Ušetříme tvého života, chceš-li u nás sloužit“.

Jan hned neporozuměl a ujišťoval, že nic nevyzradí a prosil, abys mu třebas zavázali oči a z lesa ho vyvedli, že nezná ten kraj a že tu zabloudil.

„To nejde hochu. Buď musíš zemřít, nebo se musíš stát naším členem. Vol tedy!“

„A co chcete, abych dělal?“ zachvěl se zbožný mladík, když si pomyslil, že by se měl stáni zbojníkem.

„Budeš naším pomocníkem. Zakrátko se naučíš a přivykneš našemu řemeslu, jak mnohý mezi námi, který nám také takto padl do rukou. — Nuže?“

,,A já mám loupit — vraždit?“ zvolal Jan.

„Nechceš? — Tak ho pověste!“ poručil náčelník a již přiskočilo několik zbojníků, aby se ho zmocnili.

,,Ne — ne — nedotýkejte se mne, udělám — všechno — všechno — jenom prosím vás — nežá­dejte, abych někoho zabil“.

Surový smích se ozval kolem a jeden z lupičů řekl: „Tak mluvil zrovna tam ten a teď je z nás nejhorší“.

Ukázal na mladého ještě člověka, zpustlého a su­rového vzezření.

Jan na něho pohlédl a sklopil oči. Bylo mu úzko, strašno. Ale život mu byl také milý. V jeho nitru zakmitla se jakási naděje, že se mu podaří přece uprchnouti. I řekl po chvilce: „Dobře. Budu vám sloužiti. Ale loupit — vraždit — ne — toho nežá­dejte!“

„Však ty zvykneš!“ zakřikl mu jeden do uší.

„Ne — ne — to nemohu“, zaštkal Jan. „Zahubil bych svou duši.“

„Hlupáku“, řekl ten, který se za něho přimlouval. „Tím, když nám sloužíš, nezahubíš duši. Jsi mladý, bylo by té škoda.“

„Dávám ti na rozmyšlenou hodinu času“, pravil náčelník. „A teď, hoši: Pečeni sem a víno!“ rozkřikl se vůdce roty.

Mezitím, co se byli umlouvali a hádali s řezbářem, někteří z lupičů byli rozdělali oheň a pekli na rožni srnčí kýtu, v kotli vařili polévku. Vůně peče­ného masa se šířila lesem a nemálo dráždila chuť hladových lidí.

V lese již bylo šero. Slunce zacházelo kdesi za hory, a nebylo lze ani již pozorovati, na které straně byl západ.

Kolem planoucího ohně seděli divoké postavy loupežníků. V záři ohně se vyjímali suroví tito druhové ještě divočeji, hrozněji a milý řezbář chvěv se rozčilením, hnusem i strachem, prohlížel si ty lidi s hrůzou a děsem tím větším, čím více si uvědomil, že se stane jejich druhem. V mysli se vroucně modlil, aby ho Bůh ochránil a seslal mu pomoc. Když pak náčelník roty opět se ho otázal, na čem se rozhodl, pravil, že zůstane mezi nimi a bude jim sloužiti.

„To však věz“, pohrozil mu vůdce: „Jakmile bys chtěl utéci, ihned zemřeš. A vy děti“, řekl k ostatním: „Ať ho dobře hlídáte. Každý mně za něho ručí svou hlavou!“

„Dobře — dobře” — zabručeli zbojníci a pochutnávali si na silné večeři, připíjejíce si vína. Po večeři někteří ulehli, jiní bručeli polohlasně nějakou písničku, opět jiní konali přípravy k nočnímu loupení.

Měli tu noc namířeno na jakýsi osamělý mlýn, který chtěli vyloupiti, a Jan slyšel, jak řekl náčelník: ,,Nebude-li jiná pomoc, musíme je všecky skolit. Jak se toho zalekl! Jak rád by byl utíkal a varoval ohrožené lidi, ale musel mlčeti.

Tak se ocitl mladý umělec ve středu loupežnické roty a stal se jejich otrokem, nuceným svědkem ohavných, násilných skutků, zločinů nejhroznějších. Nejvíce ho rmoutilo, že nemůže tomuto strašnému řádění přítrž učiniti a že musí nečinně a mlčky tomu přihlížeti. I nepřestával se modliti za své vysvobození a za očištění světa od těchto zločinců.

Asi tři mužové zůstali s Janem na místě, ostatní vyrazili k půlnoci na lup do mlýna. Zbylí vzali Jana mezi sebe, spoutali mu nohy i ruce, aby nemohl uprchnouti a poručili mu, aby spal. Sami pak ulehli a brzy tvrdě usnuli. Jan ovšem spáti nemohl. Pokoušel se, aby se zbavil pout, ale marně. Když již bylo po půlnoci a blížila se ranní hodina, při prvním zákmitu denním vrátili se ostatní zbojníci s bohatou kořistí. Jan se chvěl hrůzou nad tím, co slyšel a viděl. Nebylo však času k rozjímání. Zbojníci měli na spěch a museli se skrýti, aby nepadli do rukou spravedlnosti. Náčelník pobízel k rychlému útěku. Jan ovšem nevěděl, kam ho vedou. Ale než slunce vyšlo docela, byli všichni v bezpečí. Ukryli se v rozsáhlé jeskyni, jejíž otvor byl tak nízký, že museli všichni lézti s počátku jako hadi. Dále se chodba rozšířila, až konečně se ocitli v prostorném místě, podobajícím se klenuté síni.

Zde bylo vše pohodlné zařízeno. Každý měl své lože, uprostřed stál stůl, v jednom koutě byla pec, kdež stará, ošklivá babizna vařila snídani. Několika pochodní osvětlovalo prostor.

,“I vítám vás, milouškové! Co pak mně nesete? — A hleďme — koho tu vedete?“ zachechtala se baba a přistoupivši k Janovi, prohlížela si ho, chválíc mladíka: „Ha — ha — ha — to je čisté ještě pa­chole. A jak je ustrojený! — Odkud panáčku?“

„Nech těch tlachů, čarodějnice a dej nám raději snídani. Jsme unaveni — měli jsme horkou práci — chceme se vyspat. — A tuhle — věci jsme ti při­nesli do hospodářství. — A také šaty — viz!“

Měli jste štěstí? — Hi hi — hi hi“ chechtala se stařena, berouc uloupené zboží z rukou zbojníků, ukládala je, potom nalévala do hrnéčků horké polévky.

„A co ten mladý panáček tu tak stojí? — Hybaj a pomoz naší staré matce. Prozatím jí budeš k ruce“, poručil vůdce Janovi.

„Tak, tak“, pochvalovala si baba a poskakovala. „To jsem ráda. Tento mladý, svižný chlapík bude lepší než bručivý Bárta. Pořád mně jenom nadával. — Jak ti říkají? — Jan? — Tedy, Jene, podávej holoubkům snídani.“

Jan bral z hubených rukou stařeniných hrnéčky, roznášel je a podával chleba. Naposled i jemu dala baba polévky i kus chleba, načež mu vykázala lože. Když všichni již spali, zhasila pochodně, vzala nůši a pomalu se vykradla z jeskyně, v níž zavládla skoro úplně tma. Jen ještě dohořívající louč na peci trochu osvětlovala temnou jeskyni, a kdesi v koutečku hořel knotek v loji zastrčený.

Janovi bylo úzko. Rozrazila ho zima. I zahalil se v houni a únavou konečně přemožen také usnul. A měl překrásný sen. Vidění. Zdálo se mu, že k němu přistoupila krásná paní, usmála se a pohladivši mu kadeře, pošeptala: „Nezoufej“. Vzala ho pak za ruku, vedla ho z temné jeskyně hustým lesem, až pojednou stanula před dutým stromem, na nějž ukázala. Když tam pohlédl, uviděl náhle svou průvodkyni, ona stojí v dutém stromě, nadpozemskou krásou záříc. Kolem byl takový lesk, takové oslňující světlo, že Jan musel zavřít oči. Ale když je rychle zase otevřel, byla kol něho čirá tma. Nevěděl, zda byl sen, co viděl, či zda sní teprve teď. Hrubý hlas mu uvedl přítomnosti na paměť. Ležel tiše a naslouchal.

A slyšel, jak si zbojníci vypravovali průběh celé noci. Vlasy se mu hrůzou ježily, slzy mu vstoupily do očí. Jen stěží zadržel vzlykot. A když se mu srdce nejvíce úzkostí chvělo, vzpomněl svého krás­ného snu, a v uši mu zalehl šepot: „Nezoufej!“ I upokojil se. Věřil ve svou záchranu, modlil se a tiše, trpělivě vykonával všecky služby, které mu byly nařizovány; čistil loupežníkům šaty, dělal oheň, vařil se starou babou a uklízel jeskyni. Měl při tom tolik pokdy ještě, že vyřezával misky, talíře, vařečky a jiné věci ze dřeva. Neustále myslil na krásný zjev ve snu, a pomalu uzrávala v něm myšlenka, aby zázračnou tu podobu zachytil ve dřevě a vyřezal ji tak, jak se mu byla zjevila. Opatřil si tajně veliký kus dřeva a ve chvílích klidu, často za temné noci, když všichni meškali někde venku za lupem a vraždou, pilně svým nožem řezal, vrtal a hladil.

Dařilo se mu znamenitě. Práce mu Šla od ruky. Pracoval na tomto svém díle s láskou a pílí nevšední. Stále viděl v duchu čarokrásný zjev svého snu, až konečné byla práce jeho hotova. Byla to socha překrásná, a Jan, vyřezav tento div z mrtvého dřeva, poznával, že vlastně stvořil obraz nebeské panny zá­zračné. I modlil se k ní denně a volal ji na pomoc a ochranu.

Kteréhosi dne poručili mu zbojníci, aby šel s nimi pro lup, který ukryli daleko v lese. Řekli, že musí jíti sám s hospodyní a ještě s jedním ze zbojníků, neboť se nesměli nikde ukazovati. Byli pronásledo­váni, slídiči jim byli na stopě. Provedli předešlé noci opět odvážnou výpravu. Zavraždili několik lidí a poněvadž nemohli všechno uloupené zboží hned odnésti, část toho ukryli.

Musíte si vzít nějaké pytle nebo nůše s sebou“, poručil náčelník. „Ty, stará, půjdeš za nimi kus cesty dále, abyste nebyli nápadni. Jan půjde jako cizí, a náš druh se může vydávati za venkovana, který mu ukazuje cestu, v případě, kdybyste byli zadrženi.“

Jan potají vzal svou krásnou sochu s sebou, uposlechnuv jakémusi vnitřnímu vnuknutí. Také se obával, že by ji mohli zbojníci za jeho nepřítomnosti nalézti a zničiti, neboť ti lotři ničeho nešetřili a ničeho si nevážili, co jim prospěšno nebylo.

Bylo překrásné jitro letní, když Jan se zbojníkem a se starou hospodyní loupežníků dal se na cestu. Šli nejdříve pohromadě, avšak jakmile přišli na cestu, kráčela baba jakoby sama pro sebe. Všichni tři vykračovali statně. Do stařeny by se toho nikdo nebyl nadál. Ale když měli někoho potkati, tu se zkřivila, a opírajíc se o hůl, belhala se a vzdychala, jak ubohá stařena, bídou a léty sedřená.

Když byli ušli notný kus cesty špatnou lesní cestou, odbočili do lesa, a prodravše se hustým po­rostem, byli pak na místě.

Jan ke svému překvapení poznal ono místo, kde ho byli zbojníci zajali. Uviděl také veliký dutý strom, pod nímž spal tehdy a nyní také poznával, že to byl týž, na který mu ve snu byla překrásná panna ukázala. A rázem všemu porozuměl. Ohlédl se po svých průvodčích a když zpozoroval, že jsou zaměstnáni vinách uloupených věcí, uschovaných v křovinách, vyňal rychle sochu a postavil ji do dutého stromu. Shledal, že tam byla dobře ukryta, a byl spokojen. Potom přistoupil ke svým průvodčím a také jal se sbírati různé věci.

„Honem!“ pobízel zbojník. „Než slunce vyjde docela, musíme být odtud pryč“.

Věcí nebylo mnoho, ale byly velmi cenné. Vše pocházelo z bohatého kupeckého domu. Bylo tu zlata i stříbra a drahocenného šatstva několik kusů. Složili vše, každý měl něco, a na to položili dříví i chvojí. Naloživše si pak vše na bedra, odcházeli kvapem. Jan se ještě jednou ohlédl po dutém dubu a vyslal vroucí modlitbu k nebi. Ušli více než hodinu cesty, když tu pojednou vyrazilo na ně několik ozbrojených mužů. Baba leknutím vykřikla, zbojník odhodil své břímě a chtěl prchnouti, než bylo mu v tom zabráněno. Jen Jan klidně stanul.

„Co to nesete? — Kam jdete cestou necestou?“ obořil se naň jeden ze zbrojnošů.

Jan přistoupil k němu neohroženě blíže a zvolal radostným hlasem: „Buď Bohu na nebi chvála, že konečné jsem vysvobozen!“ —

„Co to povídáš? — Kdo jsou tam ti?“

„Och, odpusťte, milostiví páni. Já jsem ubohá žebračka. Nic nevím. Tady panáčkům pomáhala jsem nést nůši — pusťte mne — pusťte mne —“ prosila babizna a usilovala o to, aby uprchla.

„Držte ji!“ vzkřikl Jan. „Je to hospodyně loupeživé roty. A zde neseme věci, dnešní noci uloupené.“

„Ha — máme je!“ vzkřikl vůdce ozbrojenců. „Toť jsou věci, které byly ukradeny urozenému pánu v Brně! — Jaké štěstí! — A ty, holobrádku, také se děláš nevinným? — Hej — dejte jim pouta a do Brna s nimi.“

Všichni tři byli spoutáni a vedeni k hlavnímu městu. Cestou se vůdce Jana na vše vyptal, a Jan mu v krátkosti řekl, kdo jest a jak padl zbojníkům do rukou. A jakmile vůdce vše vyslechl, dal na roh znamení, a tu za nedlouho se všech stran sešlo se mnoho vojska, které Jan vedl ke skryté jeskyni, v níž byla loupežnická rota zajata.

V Brně byl nad zbojníky soud. Všichni byli i s babou pověšeni. Jan pak štědře odměněn. Stal se časem brněnským měšťanem a pojal za ženu zbožnou dívku, dceru zámožného brněnského měšťana.

Když bylo po soudě, a Jan v Brně našel práci, odebral se do lesa, aby si přinesl svou sochu domů. Avšak nenalezl onoho místa. Chodil znovu a znovu. Prochodil a prolezl lesy křížem krážem, ale nikde nebylo památky po jeho díle. Nalezl mnoho podobných, míst, mnoho dutých stromů, leč nikde sochy nebylo.

„Ó, zajisté ji někdo našel a odnesl“, zanaříkal mladý umělec. I vypravoval každému o skryté soše v dubu a prosil, kdo by ji našel, nebo o ní věděl, aby mu pověděl. I velikou odměnu sliboval, ale vše, vše bylo marno. Sochy nikdy nikdo nenašel a tak uplynulo mnoho, mnoho času, až se na celou věc do­konce zapomnělo. A zemřel řezbář, zemřely i jeho děti a jeho potomci do kolikátého pokolení, a dílo jejich praotce se nenalezlo. Zapomnělo se i jméno umělcovo i jeho rod. Jen povést o skryté někde překrásné soše se mezi lidem zachovala. Ovšem nikdo neznal nic bližšího. Časem i o pověsti málo kdo již věděl. Zase teprve na ni vzpomněli, když téměř zázrakem byla objevena slepým pánem z Novýhradu, o čemž v jiné pověsti se dočtete.

Mohlo by se vám líbit...